Člověk míní ...

Dnes se zase potvrdilo, tohle tisíckrát omílané přísloví, bohužel...

Měla jsem zase plán, dnes se vrátit o několik desítek let zpět...

Vydala jsem se do míst,

 kam jsme každoročně chodili hledat blankytně modrou krásu podléšek...

Šla jsem do míst, kde jsem určitě nebyla od dob, 

kdy jsem trhala tyto modré krásky pro svoji, tehdy ještě soudružku učitelku...

Cesta, které se díky tvaru, odjakživa říkalo "S- cesta" už dávno není...

Místo ní je jen pláň vykácených stromů...

Tak moc jsem si přála, aby aspoň pár kytiček zbylo...

A když si člověk něco přeje...

Tak nakonec jedna část stráně přece jen zbyla,

tak jsem si sedla na pařez a tu krásu nechala se sluncem nad hlavou na sebe působit...

Byla jsem tam jen já, vzpomínky, modré nebe a ptačí koncert nad hlavou...

Až mi slunce dostatečně ohřálo ruce,

šla jsem přes potok, co nikdy nebyl čistější než teď...

Zamířila jsem dál ještě na jedno místo,

kde jsem nebyla taky aspoň třicet let...

Cesta stejná,

i ten žlutý včelín tam stojí stejně, jako kdysi...

a těch podléšek, celé koberce...

Nezklamalo z toho nic...

Všechno bylo skoro, jako by to bylo včera...

Snad až na na zprávu, která mě v tom vzpomínání vyrušila a slunce na chvíli přestalo hřát...

Že svět přišel zase o jeden nenahraditelný hlas...
Věra Špinarová-

prohrála svůj boj s osudem...

Možná svět kolem bude podobný tomu, co byl kdysi,

ale lidé co odešli, prostě nahradit nelze...

Ale snad, třeba, někdy, za čas-

zase: Jednou se vrátíš 

A moje nejoblíbenější písnička zazní naživo ...

Kéž by to šlo...

Myšlenky mezi kapkami ...

Možná vlivem počasí, možná vlivem věcí okolních,

šla jsem dnes fotit, když venku všechno pokryjí slzy...

Jen tak jít a nechat myšlenky plynout...

Někdy potřebuješ odejít ne proto,

aby druhý pochopil tvou hodnotu,

ale aby sis ty sám uvědomil, za co skutečně stojíš...

  

  Čas má jedno neskutečné kouzlo-

ukazuje nám, na čem skutečně záleží...

Kdykoliv se přistihneš ve špatné kapitole,

nečti ji znovu, otoč list

a piš svůj příběh dál.

Žádná kniha není jen o jedné stránce...

Na cestě životem zjistíš,

že občas potřebuješ změnit okruh lidí,

některé totiž přestane zajímat to,

kam se posouváš...

Pokud nenecháš být svou minulost,

zničí tvou budoucnost,

proto žij tím, co ti dnešek přináší,

ne tím, co ti minulost vzala...

Nikdy nepřestávej věřit své naději,

protože zázraky se dějí každodenně...

Bez ohledu na to, jak dnešek bolí,

pamatuj, že jednou se ohlédneš a uvidíš bolest,

kterou jsi dokázal překonat...

❤❤❤

 

Kuličková buchta...

Přiznám se, že kdyby se tahle buchta jmenovala jinak,

asi bych si jí nikdy nevšimla a asi ani nezkusila...

Ale protože název přesně sedí na to,

jak navíc buchta vypadá,

byla to pro mě zase výzva,

jak zkusit další novou sladkou dobrotu ...

I přes to, že seznam věcí, které do buchty přijdou, není zrovna z těch nejkratších,

příprava není o nic těžší než ty, které dělám nejraději- 

tedy ty nasypat, zamíchat, nalít, upéct a sníst...

Takže kdo chcete vyzkoušet dobrotu s neobyčejným názvem a skvělou chutí,

přináším recept:

Na tmavé těsto na kuličky:

220 g polohrubé mouky

150 g moučky

3 polévkové lžíce kakaa

125 g Hery

1/2 prášku do pečiva,

2 vejce

Všechno zpracujeme v těsto. Trochu se lepí, proto dáme asi na hodinku do lednice

Mezi tím vytvoříme světlé tvarohové těsto:

2 tvarohy ve vaničce

120 g moučky

125g Hery

2 balíčky vanilkového cukru

1 balíček vanilkového pudinku

4 žloutky a sníh ze 4 bílků

Opět všechno krom sněhu postupně vyšleháme, sníh nakonec...

Ze ztuhlejší tmavé hmoty tvoříme kuličky, 
které dáváme v rozestupech na plech s pečícím papírem.

Na ně nalijeme tvarohovou hmotu a pečeme asi 45 min na 170st.

Buchta je měkká, vláčná a navíc vypadá skvěle na řezu...

Prostě taková neobyčejně obyčejná Kuličková ...

Dobrou chuť třeba k nedělní snídani ...
❤

Vstříc slunečnému ránu...

Byl plán na dnešní den...

Slunce jsem si objednala, i když cestou do údolí to bylo spíš jako v únoru,

ale zpět už slunce konečně hřálo a já se dobíjela jako sluneční elektrárna ...

Vybrala jsem si cestu, po které bych za ty roky, kolikrát jsem už po ní šla, 

mohla klidně i poslepu jít,

ale byla by to určitě škoda...

 Pokaždé je obraz cesty vlastně jiný,

stejně jako dnes,

kdy kolem mě bylo jenom ticho a desítky ptáků, kteří se po zimě rozezpívávaly,

snad i kvůli mně...

Není hezčích písniček, než těch v údolí,

kde doprovod dělá jen šumění větví ve větru a bublající splavy na potoce,

který si hledá svoji starou cestu po dlouhé zimně...

 

Úžasný koncert přírody, který mě nikdy v životě neomrzí,

pokaždé jiný,

pokaždé skvělý,

přesně jako dneska...

Takže díky za každé takové ráno,

které sice už nikdy nebude takové,

ale může být příště vlastně i ještě lepší,

minimálně víc rozkvetlejší...

 

Pár přátel stačí mít ....

Tuhle úvahu už mám v sobě dlouho...

Snad každý z nás má v okolí nějakého člověka,

který o nás ví možná víc, než jsme mu kdy dokázali říct...

Je zvláštní, že stejně jako se mění naše životní cesta, 

mění se mnohdy tihle přátelé ve smíchu i bolesti...

O spoustu skvělých lidí jsem i já v životě takto přišla,

když se naše cesty rozdělily, najednou zmizely...

Ať už vlivem změny cesty, po které jsme každý dál pak jinak pokračovali,

nebo prostě proto, že někdy vám už nestačí být tou vrbou,

ale mnohdy se vám aspoň občas nedostává té zpětné vazby,

co staví přátelství asi nad všechny životní svazky...

Je spoustu lidí, kteří mají to štěstí,

a opravdové přátelství si opatrují třeba od dětství,

myslím si, že to je potom jedno z největších štěstí,

které může člověk mít...

Hlavně v dnešní době, kdy jsou jakákoliv pouta vzácná,

kdy spousta lidí myslí jen na sebe,

kdy jsme pohlceni v materiálním světě,

kdy najít spřízněnou duši,

která je ochotna třeba jen naslouchat 

a nečekat nic, za cokoliv zpět,

je pak tím opravdovým štěstím...

Já sama mám to štěstí, že mým životem takových lidí prošla řádka...

Nemyslím známé, kteří si mnohdy na přátele jen hrají

a nejsou těmi opravdovými majáky v bouři a parťáky ve štěstí...

Mám to pravé štěstí, že mám přátele, 

kteří jsou ochotni mě vyslechnout, pochopit, podpořit, vybrečet se

i zasmát se spolu se mnou a vůbec nic při tom nečekat zpět...

Jsem životu vděčná, že mi s nimi proťal cestu,

jsem vděčná za to, že mám v nich jistotu, když vím-

Že přítel je ten, který přichází,

když celý svět odejde...

Chraňte si a buďte vděčni za své přátele,

jsou jednou z nejdůležitějších věcí v životě,

které můžete mít navíc úplně zadarmo...

Chci poděkovat ze srdce vám všem, mí zlatí parťáci v životě,

za všechno co od vás dostávám, bez nároku na vrácení zpět...

Děkuji

❤❤❤❤

Cítit a slyšet jaro ...

Tenhle víkend si to pokoušela vyzkoušet asi většina lidí, 

kromě těch, co pilně pracovali, stejně jako já...
O to víc jsem se těšila na dnešní den,

kdy budu zase prchat ven i já,

abych ten příchod jara nepropásla...

Na ptačích koncertech mám čest být denně 

a zvládnu to i z postele...

Za krásou prvních jarních kvítků se ale musím vydat,

tak můžete třeba se mnou...
 Třeba za krásou sluníčkových Talovínů ...

  

Nebo sněhově bílou něžných Sněženek a Bledulí...

A nebo za nebezpečnou krásou Čemeřic...

A nebo jděte jen tak, vstříc přicházejícímu jaru, 

s vírou, že donese jen samé skvělé sluníčkové a voňavé dny...