Zlatou stezkou ...

Kdo čeká exkurzi do zlatých dolů nebo klenotnictví, toho asi dneska zklamu,

ale kdo má chuť se se mnou zase projít

a načerpat sílu z jednoho dokonalého podzimně- letního dne,

zvu vás se mnou zase do ticha

a zlatého spadaného listí...

Tahle cesta byla plánovaná už dlouho,

chtěla jsem hlavně na místo, které jsem objevila před časem v mapách,

žádná značená cesta k němu nevede,

daleko od civilizace, ale podle místa měla splňovat všechna pro mě nej..

Měla jsem před sebou poslední letošní slunný podzimní den,

tak jsem zase obula Toulavky, sedla na vlak a ujížděla vstříc snu...

České dráhy mi malinko pozměnily trasu,

protože zpoždění zrušilo moji snahu, aspoň jednou využít přípoj od vlaku

a zkrátit si cestu k cíli...

Jenže měla jsem jít asi jinou cestou,

takže nakonec jsem rychlostí blesku změnila trasy v mapách

a vystoupila úplně jinde, abych se vydala neplánovanou cestou...

Už když jsem na začátku zahlédla tuhle dokonalou barevnou krásu v prvním lese,

jen jsem se usmívala a děkovala,

měla jsem jít tady, věděla jsem to už tam...

No řekněte,

kde uvidíte takové barevné koberce přesně vedle sebe,

jako by je někdo z toho kopce rozmotal...

Neměla jsem jít původně kolem potoka,

ale myslela jsem na něj před časem. 

Jaké je asi údolí,

když ho pokryje zlatá deka,

když do ticha je slyšet stále stejné zurčení vody?

Měla jsem tudy prostě jít i dnes...

Měla jsem se v tichu potěšit v údolí,

abych potom zase šustící cestou vystoupala do kopců,

abych pár podzimních pokladů ještě viděla ve slunci...

Třeba jako tyhle zvonky ve stráni,

no není to pohádka, ještě je uvidět, v té záplavě listí?

Poslední zacinkání, než je spálí první mrazíky...

Po hřebeni jsem zase šla cestou, kterou jsem neměla v původním plánu

a nikdy dřív jsem tudy ani nešla, ale zase sem tam někde uvnitř o téhle cestě přemýšlela,
kdysi...

Snad proto, že každá cesta má svůj význam,

ideálně nastavený čas,

tak pro tuhle krásu, jsem prostě zase měla tudy jít právě v tento den...

A pak už jsem šla cestou, kterou jsem v původním plánu měla i já,

blížila jsem se na místo,

které bylo mým hlavním cílem...

Kdo mě tady znáte, asi tušíte, že to bylo zase vysoko,

zase na skalách, zase nad řekou, zase u borovic...

A asi vás nezklamu...

Když jsem po poledni vyšla z lesa na tuhle neznačenou vyhlídku,

otevřel se pode mnou tenhle kaňon barevných kopců.

Slunce svítilo na celou barevnou dokonalost,

já tam jen v údivu seděla a zírala na tu krásu pod sebou...

Když jsem tam ztratila pojem o čase a vyhřála na skalách,

naštěstí slunce bylo kontrolkou,

abych se tam dočista nezapomněla...

Sestoupila jsem až dolů do údolí,

jako mockrát, jen zase jinou cestou,

abych dokončila svoji ódu na dokonalý letošní podzim...

Není lepší místo, než tady, u mojí milované Oslavky,

ještě naposledy letos, jsem ji musela vidět v podzimním slunci,

než všechna zlatá i tady zmizí,

než první mrazíky změní zelenou na březích...

Ještě naposledy jen smočit aspoň ruce a sluší se taky poděkovat,

za tento den jako ze snu,

i za všechny minulé výpravy,

které jsem blízko téhle věčně spěchající řeky letos už prožila...

A když den se chýlil ke svému konci,

spěchala jsem k cíli,

bohatší o další dokonalý pocit,

že jsem byla zase ve správný čas na správných místech,

že jsem si dosyta užila dokonalého podzimního zlata...

Děkuji ale také vám všem, 

kteří jste měli zase chuť se se mnou toulat a doprovodili mě až do úplného cíle...

Přeji všem, aby i další dny byly fajn,

aby i třeba i první mráz přinesl dny, na které se nezapomíná...

Špatná zpráva je ta, že čas letí,

dobrá zpráva je ta, že vy jste pilot...

❤

Nejde, neexistuje ...

Přiznám se,

že dnešní příspěvek bude jiný,

hlavně o jiných lidech,

o zástupech lidí,

které jsem potkala tuhle sobotu na dlouze plánované cestě do Třeboně...



 Začnu trošku ze široka,

abyste pochopili, proč možná a hlavně tento příspěvek, památka...

Nejsem soutěživý tip,

nevyhledávám akce, kde si lze porovnat jak na tom jsem já a jak ti ostatní.

S tím úzce souvisí,

že hlavně sport tedy není můj kámoš už od dětství.

Upřímně však obdivuji každého, kdo to má přesně opačně,

kdo zajeté koleje a pohodlnost vyměnil za soutěživost

 a vydává se dobrovolně překonávat svoje limity.

Můj muž je v tomto můj pravý opak,

snad má v sobě hlavně notnou dávku chlapské zdravé ješitnosti,

snad je to i tím, že sportoval vlastně odmala, dost soutěžil, dost vyhrával,

pak na dlouhé roky přestal 

a teď se vydal znovu cestou zkusit, překonat, dokázat,

sobě i nám všem co pochybovali, nevěřili-

že to dá, že na to má i teď...

Z toho plyne,

že moje cesta bude dneska jiná,
budu jako doprovod jednoho cizího vysněného snu a cíle-

pojďte spolu se mnou do mlhavého sobotního dne 19.října,

kdy celá Třeboň žila během.

Ano, zvu vás na Třeboňský maraton...

Jeli jsme s dětmi podpořit přes půl republiky našeho tátu,

aby v tom "životním a poprvé" nebyl úplně sám.

Musím říct, že když jsem viděla ty stovky a tisíce lidí,

co se ten den pohybovali ulicemi tohoto krásného města

a pak při zvuku bubnů odpočítávali v tisícovkách start,

nechtělo se mi ani věřit,

že je jich tolik, kteří dobrovolně překonávají i pravidelně sami sebe...

Viděla jsem už od rána spoustu odhodlání, ale zároveň i obav,

jak to dají, jestli v téhle obrovské zkoušce, kterou si dobrovolně zvolili obstojí.

Myslím hlavně ti, kteří nestáli na startu v prvních řadách,
nešlo jim hlavně o čas v tabulkách,

ale spíš ti, kteří běh mají jako zálibu a relax,

kteří si chtěli ten den prostě dokázat že na to mají

a třeba jen jednou v životě...

Když jsem je míjela, snažila jsem se v nich najít něco společného,

protože stáří, ani fyzický zjev nebyli určitě tím správným vodítkem.

Nebudu tady popisovat, 

jaké obavy jsem měla, jako bych na ten start musela já,

že jsem byla nekonečné hodiny tak nervózní, jako jsem snad nikdy nebyla,

takže jsem si podzimní, studenou, ale krásnou Třeboň asi náležitě nevychutnala,

ale určitě jsem měla hodně času přemýšlet jinak a o jiných věcech než obvykle
a nakonec i trošku té okolní krásy zaznamenat...

Když jsme pak s dětmi čekali v cíli 

a pozorovala jsem ty, co si přibíhali pro medaile,

většinu pocitů jsem prožívala s nimi

a před každým jedním z nich jsem se proto aspoň v duchu poklonila...

Ty obrovské emoce v cíli byly totiž tak silné,

že je musel cítit každý, kdo se aspoň trošku víc díval a snažil se vcítit, pochopit...

Měla jsem dost času přemýšlet i o tom,

že každý jeden z nás nemusí stát zrovna na startu maratonu,

aby dokázal zvládnout všechno,

aby dokázal překonat svoje limity,

ale jen v tom případě,

pokud tomu snu bude ale hluboce věřit a dá mu nejvíc ze sebe...

Člověk musí všechna svoje důležitá rozhodnutí dělat hlavně kvůli sobě,

ne kvůli okolí,

ne kvůli obdivu a uznání,

ale jen když poslechne hlas svého vnitřního já a uvěří mu,
jak se zpívá v jedné mé oblíbené písničce...

Když nemůžeš přidej víc,

zakřič prostě z plných plic,

že slovo nejde- neexistuje,

slovo nejde- neexistuje.

Když nemůžeš přidej víc,

zakřič prostě z plných plic,

že to dáš, na to máš, že to dáš...

Pak i sny se stanou skutečností...

Skláním se před všemi, kterým jsem ten den pohlédla v cíli do tváře,

že poslechli sebe a dokázali nám všem ostatním,

že jsou vítězi úplně, úplně všichni, bez rozdílu ukazatele času v cíli.

Hlavními vítězi zůstanou už ale navždycky hlavně pro sebe,

že se překonali, že to dokázali, že to nevzdali,

stejně jako náš táta, 

který těch nekonečných 42,195 km hned napoprvé v životě dal

a nám dopřál zážitek, na který se nezapomíná...

❤