Když kvetou ...

Dneska vás vezmu zase raním vlakem,

popojedeme jen pár stanic,

zvu vás cestou mezi poli,

v tichu starých stromů...

Vysnila jsem si slunce a taky hodně kytek,

dokonalou zelenou,

vnímat zase jen ticho 

a hlavně konečně si zase užít volně se nadechnout...

Pár cílů jsem v hlavě měla,

chtěla jsem porovnat jednu louku letos
a vloni,

ale bylo pro mě zřejmě zase nachystáno překvapení mnohem víc.

Tak pojďte, kdo chcete, právě vyrážíme...

Od nádraží jsem vystoupala k pastvinám plných kytek

a vydala jsem starými jabloňovými alejemi směrem k alejím,

které jsou v těchto místech už zdaleka vidět...



Tihle úžasní kaštanoví strážci pamatují ještě naše prababičky,

ale snaží se, odolávají

a v tuhle dobu pod nimi jít, bylo pro mě za odměnu.

Obrovské svícny květů, jsem zaznamenala na desítky obrázků,

nešlo se od nich odtrhnout.

Všimli jste si, jak dokonalé tyhle květy jsou?

Připomínají mně malinké orchideje...

Uvědomila jsem si, že jsem v těchto alejích bývávala pravidelně,

ale vždycky jenom na podzim,

kdy jsme si sem pod ně jezdili pro hnědé poklady...

O to větší radost jsem měla,

že mě tentokrat napadlo tudy volit svoji další cestu.

Tak a pak jenom poslední pohled

a už jsem mířila k hlavnímu cíli...

Vloni jsem objevila tuhle louku,

snad nejhezčí, co jsem kdy viděla.

Tak si sedněte se mnou, na chvíli,

opatrně, abychom tu křehkou krásu hlavně neponičili
a dávejte pozor, ať nesedáte mravencům do dálnice, stejně jako já...

Pro mě nejhezčí kytka co znám.

Je tak jednoduchá a přesto dokonalá.
Má, nemá, má...

Vybrala jsem pravý okamžik, den, 

kdy bylo skoro léto

a o to větší radost jsem měla.

Kdybych ten den už nic jiného neviděla,

byla bych spokojená,
Tuhle bílou záplavu vidět, potěšit se
a spokojená pokračovat.

Ale ještě jsem si vymyslela jednu speciální cestičku

do úplného cíle...

Stačilo najít tu správnou odbočku z kolejí 

a vystoupat vysoko nad ně,

až tam, kde je vidět za horizont

a spěchající vlak je možno kontrolovat shora...
 
 

A to jsem netušila, že mě i tady, vysoko,
 ještě jedna kvetoucí krása čekala.

Ve slunci, vysoko-

stovky těchto růžových smolničkových krásek ...
 

Tak jsem se ještě tady potěšila touhle záplavou ve slunci,

pohlazením na cestičce jen pro ty,

co ji trefí přesně...

Pak už zbývalo jen sestoupit dolů k řece
a celou dokonalou cestu završit tímto pohledem na zámek,
co je mým srdcovým...



A tak zbývá na konci jen ještě poděkovat vám všem,
že jste mě doprovodili,
že jste měli chuť dojít zase až do cíle téhle dokonale kvetoucí cesty spolu se mnou.


Nezáleží na tom, jak dlouho a rychle jdeš,
ale na tom, že i když se zastavíš,
zase máš vůli pokračovat dál...

❤

Za králem ...

Dneska vás vezmu do jednoho království,

které je jen kousek od nás

ale dostupné je každému,

co nehledá bohatství ve věcech,

ale síle okamžiku, třeba být v pravý čas na správném místě...

No vážně, byla jsem na takovém místě před časem

a bylo tam vážně jako v pohádce...

Pojďte se se mnou projít pár kilásků,

zeleným údolím Dlouhé Oslavy...

Průzračná voda, která tu běží odnepaměti,
její hudba,mě nikdy nepřestane hladit.

A když se ještě ke slunci přidá tahle úžasná zelená,

je obraz dokonalosti bezchybný...

Na kolika obrázcích třeba tenhle skalnatý žabák už asi byl,
kolik lidí se na něm vyhřívalo,
kolik jich zkoušelo, jako já, jestli je voda tady pořád stejná?

Kolik nohou už tudy za dlouhé roky prošlo,

kolik z nich poprvé a kolik se jich vracelo?

Kolik lidí si všimlo, kolik ubývá vody

a že okolní lesy se mění až bleskovou rychlostí?

Že co bylo ještě vloni samozřejmé,

dnes je nenávratně zničené...

Ale vždycky je ještě prostor vidět jinak,

nepodléhat tlaku změn,

na všem a v každé situaci je potřeba najít aspoň kousek něčeho,

co třeba dá naději,

nebo prostě jenom pohladí na oku,

když před tím vidí zmar.

Jako třeba tahle budka, co potěšila mě v pravý okamžik...

A nebo tenhle trs jarních kytek,
který si razí cestu skalní průrvou a potěší hned u cesty kohokoliv.

Nebo tyhle klikaté cesty nad řekou, co pamatují i pány na koních,
co tady pod Vlčím kopcem honili ve zdejších hvozdech divokou zvěř.
Stačí jen zavřít oči nebo si sednout na louku pod skálu a poslouchat ...
...a třeba i ten dusot kopyt můžete uslyšet a v pohádce jste rázem...

A když náhodou nic z toho si nepředstavíte a na pohádky už ani nemyslíte,
tak stejně, tedy když aspoň trošku vnímáte kudy jdete,
se na výjimečném místě ocitnete...

Jen kousek od cesty, zaklíněn mezi ostatními,
tyčí se k nebi ten, co pohádkové časy na zámku nad údolím jistě pamatuje...

 

Tak to je on-

král mezi stromy

zdejší Král smrků ...

 

T
chvíli postůjte pod ním se mnou
a nechte na sebe tuhle vznešenost a výjimečnost působit...

Snad ještě odolá nepřízni času,

osudu smrkových lesů u nás,

snad tomuto království ticha, pohody a zelené oázy kolem řeky,

bude ještě pár let vévodit...

                                       

Zbýval mi už jen kousek do cíle

a tak jsem se snažila tohle království podél řeky do sebe zapsat,

jako pohádku...

Nebylo těžké ji ten den prožít a vám ji teď převyprávět,

kdykoliv se totiž na obrázky o ní podívám,

okamžitě jsem v tom ději zase a kulisu řeky slyším znovu...

Je fajn se moci pořád dívat, je fajn si zaznamenat,

je fajn mít chuť si cokoliv zapamatovat...

 Je fajn si aspoň občas třeba i na pohádky vzpomenout,

je fajn mít s kým svoje pohádky sdílet

a každému, kdo o to bude stát,

 je svými slovy odvyprávět zase kdykoliv a znova...

Děkuji, že jste byli mými posluchači

a věrnými společníky zase...

Občas potkáte někoho, kdo vám poví nějakou pohádku,

ale jednou narazíte na někoho,

díky komu tu pohádku budete žít ...

❤