Propršená Vysočina ...

Tak jsme se zase jednou netrefili a vybrali víkend,

který byl na počasí lepší než ten nejlepší aprílový...

 Po pár měsících jsme se zase vrátili,

tam, kde je to roky naše srdcovka, tam, kde se čas i život zpomalí...

Naštěstí umím chodit i mezi kapkami deště, 

takže jsem si i pár té čisté voňavé krásy dovezla i s sebou ve foťáku...

I když jsem šla cestou, co už po těch letech znám skoro zpaměti,

pořád bylo co obdivovat, nad čím žasnout a děkovat,

že ještě taková místa jsou...

Tak třeba lesní školka ze samých jedliček...

No není to krása?

 A ta vůně, když rozemnete tu zelenou pichlavou krásu mezi prsty.
Za mě objevený nejlepší parfém na světě...

Mysleli jsme, že budeme mít plné koše hříbků, ale už je na ně asi zima

a tak jsem fotila skoro samé krasavce pro veverky...

Moje cesta musela končit jasně u rybníka, protože les, skály a voda, to je moje...

Místy jsem si připadala jako v tajze- močály, břízy a padající listí do vody...

Krása i když mi lilo za krk.

Tyhle obrázky mi prostě za to stály...

Ten vítr a popadané větve a stromy z neděle jsem ale raději nefotila.

Je to obraz, co chci vymazat, takovou si Vysočinu pamatovat raději nechci.

I když je to možná ale jen další upozornění na to, že ne všechno člověk dokáže naplánovat.

Jsou pořád věci, které se dějí nezávisle na vůli nás lidí a je dobře s tím počítat...

Proto si nezbývá než přát, aby nás dál čekaly už jen samé hezké dny,

bez velkých výkyvů, ať už počasí nebo čehokoliv, co nás může v životě překvapit...

Příroda není naše dědictví po předcích, ale naše půjčka od potomků ...

❤

Na kolejích ...

Dnešní chuť, nebo spíš nutnost,

 abych vyšla ven s mým červeným parťákem, mě zavedla na nádraží...

Ani nevím proč jsem dneska chtěla fotit koleje,

dvě přímky, které obyčejně běží vedle sebe...
Možná proto, že vlastně ani ony obyčejné nejsou, nebo být nemusí...

Mám to štěstí, že jsem nemusela stát na klasických kolejích

a neriskovat to, že budu večer v televizi :o)...

Máme u nás úzkokolejku, na které vláček jezdí jen svátečně

a v tuto dobu už čeká někde v depu na další sezonu...

Takže jsem z našeho nádraží uhnula na koleje, co zdánlivě nikam nevedou...

Ale díky tomu jsem mohla přemýšlet a všímat si toho, jak jsou koleje zajímavé...

Šla jsem po nich a nemusela dávat pozor na nic,

snad jen na slunce, které se občas schovávalo 

a obraz dvou nekonečných ukazatelů směru měnilo světlo a stín...

Zvláštní pocit, jít po kolejích dlouho a neslyšet krom šustícího listí nic...

A tak jsem tam stála uprostřed kolejí a přede mnou volba-

jít do neznáma, až tam někde, kde lze konec kolejí jen odhadovat,

nebo se vrátit do jistoty, odkud jsem vyšla...

Podobné jako v životě, na jednu stranu to co známe, zalité sluncem

nebo zkusit cestu novou, občas schovanou za zátočinou a za mraky, kde cíl je nejistý...

Uvědomila jsem si, že stejně jako chůze po kolejích je lepší s někým, s kým se držíte,

 je stejně fajn, i když v životě máte možnost se o někoho opřít,

s někým tu cestu, nebo případnou nutnost volby prostě sdílet...

Já bohužel šla sama, na druhé koleji nikdo nestál...

Tak jsem si cestu i cíl musela zvolit sama...
Nakonec jako povětšinou v životě, volba je nakonec stejně na nás samotných...

Zvolila jsem jistotu, vstříc slunci a slunečným kolejím,

 které mě dovedou zase zpátky, ale tam, kde to znám...

Snad jste i vy rádi za tuhle neobvyklou cestu, kterou jsem dnes zvolila...

Vždycky existuje cesta, jen je potřeba se rozhodnout...

❤

Když se nemusí vstávat ...

Znáte ten pocit, když vstáváte s tím, že nikam nemusíte,

nikam nespěcháte, že se můžete otočit na druhý bok, nebo prostě dělat cokoliv se vám zlíbí?

Aby bylo lepší ráno i třeba celý den, abyste dělali jen to co chcete, žádný čas, žádné musíš...

Nebo to máte povětšinou jako já, že sice tohle všechno vnímáte, možná byste si i přáli,

ale ten vnitřní hlas, tam někde uvnitř našeptává-

"vstaň, víš, co je všechno třeba a nutné a mělo by se, vždyť přece nemůžeš promarnit den"...

Věčné dilema se kterým bojuji celý život a více méně vždycky vyhrává Našeptávač.

Před dvěma dny jsem vstávala do mlhou zahaleného rána,

takže vyburcovat se k nějaké činnosti bylo o to těžší 

a pocit dnes to vyjde, dnes vstávat budu až... na chvilku i u mě vítězil.

Mám to štěstí, že pouhým otočením na jiný bok vidím do koruny borovice,

kde mám díky desítkám ptáků, co přilétají do krmítka vlastně už celoročně,

 skvělou ranní podívanou, které se ani sebelepší program v televizi nevyrovná...

No může být lepší pohled z postele než na tyhle drobné opeřené zázraky

co snídají u nás pravidelně a rádi?

A tak jsem pro tentokrát udělala výjimku a jen ležela a koukala ven...

Vlastně ne, přece jen jsem vstala , aby mi můj obrázkový parťák tyhle krasavce zvěčnil...

Už jste někdy v deseti stupních dřepěli v pyžamu na balkoně s okem na hledáčku a čekali,

který z odvážlivců přece jen přiletí blíž? 

Jsem blázen, vím, ale když oni jsou tak krásní ... :o)

A když už jsem skoro přimrzala k dlažbě,

byl čas na zahřátí....

Jiný by asi skočil zpět do té postele, protože přece nikam nemusí,

bohužel u mě opět vyhrál pan Našeptávač...

Sýkorky mě ale inspirovaly a šla jsem snídat i já.

Tedy slunečnice zrovna k snídani nemusím, 

ale zahřála jsem břicho, oko i srdce jinak....

Do břicha snídaní, co sladce medově pohladilo,

  srdce plamenem svíčky, které miluji a mám jich plný byt

a oko?- no přece tím nejlepším pohlazením pro každou mámu...

Takže i když mi to nicnedělání opět nevyšlo,

přesto to bylo ráno jiné, pohodové, co si asi zase zapamatuji...

A jak to máte vy? 

Už jste si někdy nadělili den, který jste celičký věnovali sobě, nicnedělání 

a neřešili jste čas, ani žádné Našeptávače klasického zaběhnutého žití?

Já věřím, že se mi to jednou povede a takový den zažiji...

Slibuji to sobě a podle hesla : "Jaký si to uděláš, takový to máš":
to dám...chci...jednou...určitě...

Každé ráno začíná nová kapitola vašeho příběhu. Snažte se ji napsat co nejlepší...

❤

Když slunce vstává ...

Když jsem se naposledy vydala vstříc vycházejícímu slunci,

musela jsem si hodně přivstat...

Obrázky byly úplně jiné,

určitě méně barevnější, než ty,

co mám ve foťáku jako poslední...
Zvu vás tedy zase se mnou vstříc jednomu říjnovému ránu,
které bylo jiné, neplánované, ale právě o to v životě přece jde...

Nejdřív sluncem zalitá oranžovo - červená nádhera...

 

Přes žlutější než slunce...

Zelenou i s perlami ...

Dostala jsem se až tam, kde mi slunce, mlha a mraky zahrály to pravé, neopakovatelné představení...

V němém úžasu jsem jen stála a žasla nad tím obrazem měnícím se s každou minutou...

Hra světla a stínu, slunce a nebe,

 co buď zachytíš, nebo promarníš...

Jako bonus ještě pár posledních černých kuliček výměnou za snídani,

co jsem pro tentokrát vyměnila za pár skvostných obrazů jednoho říjnového rána...

A na úplný závěr ještě jedno slunečné lípové srdce a hřejivý pocit i tam někde blízko toho mého...

Že toto ráno bylo prostě výjimečné a že ne náhodou jsem dostala tenhle momentální nápad,

abych vyšla rannímu slunci vstříc a mohla tu krásu zažít...

Jedině příroda dělá velké věci zadarmo 

❤