Omlouvám se za menší přestávku,
ale udělala jsem stopku všedním dnům
a všemu zažitému tady a vznesla jsem se před týdnem zase do nebes...
Dovolila jsem si ten luxus, uletět končícímu ukázkovému podzimu
a vletět na týden znovu do léta...
Po delší době jsem zase měla šanci být blíž Slunci
a mým milovaným mrakům být tak úplně na dosah...
Měla jsem možnost vidět Slunce,
když svítí na naši maličkou Zemičku shora
a kopce šlehačkových mraků okouknout zase po delší době z vršku...
Pohled z letadla je pro mě prostě nej,
když koukáte z malinkých okýnek stroje,
který si navzdory svojí váze, dokonale pluje oblohou...
Měla jsem možnost, zažít znovu ten dokonalý pocit
kdy vystoupáte deset kilometrů vysoko a splynete s nekonečnem oblohy.
Kdy si uvědomíte znovu naši maličkost, oproti ubíhajícímu světu za oknem...
Pár hodin jsem měla možnost tohle všechno znovu vychutnat
a pak stačilo proletět tímhle bílým nekonečnem
a ocitnout se ve světě, který je tak diametrálně odlišný od toho,
co žijeme my, tady...
Dosedli jsme na ostrov, který zvládnete projít za den,
kdybyste měli dostatek vody a vůle odolávat spalujícímu slunci...
Na ostrově, kde pořád pálí slunce, kde se nespěchá a pořád se usmívá...
O tom, kde jsem se ocitla, tak o tom ale popovídám zase příště,
protože jen o moři, které je tady vážně výjimečné,
by vydalo minimálně na jedno samostatné povídání...
Takže kdo toužíte zažít zase pocit pravého léta na konci října
a podívat se tisíce kilometrů od nás,
tak se stavte u mě zase příště...
A mezi tím můžete kouknout do mraků znovu a najít anděla,
co se ukázal pro mě i pro vás všechny, co občas vidí jinak, než ostatní...
A mezi tím můžete kouknout do mraků znovu a najít anděla,
co se ukázal pro mě i pro vás všechny, co občas vidí jinak, než ostatní...
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak je obloha důležitá,
než mi začala chybět...
❤