Mrazivá, slunečná a nejdelší ...

Mám pocit, že poslední dny žiju ani ne z hodiny na hodinu, ale spíš z minuty na minutu.

Stejně tak včera, když jsem se během deseti minut ráno rozhodla,

že zase změním plán na volný den

a místo domácího kolotoče

chci den jiný...

Mrkla jsem do map, sbalila protimrazovou výbavu a vyrazila,

vstříc slunci a mrazu mínus osm,

 na cestu patnácti kilásků, cesty kterou jsem nikdy nešla...

Už když jsem uviděla start své cesty, věděla jsem, že jsem udělala dobře,

tyhle obrázky začínají být pro mě drogou,

na kterou bezpečně zase pár dní funguju klasicky...

No řekněte, není to pohádka?

 Tady u nás jsem takové obrázky neviděla už roky.

Bílá námraza, blankytně modré nebe a na opačné straně vycházející slunce...

Pro mě dokonalost až se tají dech.

Uvědomila jsem si, že mi stačí tak málo,

nechápu, jak je možné, že jsem si to dřív neuvědomovala,

obyčejná krása na dosah, stačí se jen dívat...

Silnice uprostřed pohádky od Mrazíka...

Pak na mě čekala už jen dlouhá cesta lesem, kde jsem se snažila nemyslet na to,

že všude kolem jsou hromady pokácených velikánů

a možná už za nějaký měsíc tenhle les taky nebude a cesta bude úplně jiná.

Ale zatím tady je, takže teď ještě mám možnost si tuhle krásu,

co když pomůže sluníčko, je ještě skvělejší,

prostě do sebe nasát a zapamatovat navždycky...

Ještěže slunce mi pomáhalo hodně,

protože mráz se mnou šel celou cestu a občas se mu nebylo kde schovat

a navíc mi předvedlo neskutečné divadlo mezi smrkovými obry...

Mohla jsem si i zabruslit 

a nemusela jsem ani platit VIP vstupné za úplně privátní plochu.

Chvilka ještě na mrazivou sváču a pak jsem musela zase dál, do většího mrazu,

mezi poli.

Abych mohla pak sejít do údolí potoka, 

co se tudy klikatí a jeho bublání je slyšet i pod ledem,

mráz, nemráz ...

Kolem něj jsem došla až tam, kam jasně musel můj výšlap taky vést,

přece k řece, zase té mojí, milované,

potěšit se promrzlými břehy

a zase trochu víc plným korytem...

Pak už zbývalo jen vyběhnout do kopce k městu,

abych svůj cíl a jeho dominantu- Náměšťský zámek mohla vidět z místa,

z kterého ještě nikdy

a poděkovat zase, jako vždycky v cíli...

Za čtyři hodiny mrazu mi tohle všechno stálo,

den jak na objednávku,

slunečný, mrazivý a výšlap asi nejdelší, co jsem ještě v rekordním čase zašla, 

zkrátka pro mě

d-o-k-o-n-a-l-ý
d-e-n

Byli jste se mnou zase, i když jste ani netušili.

Snad jsem ani vás nenudila dlouhou cestou

 a i v tomhle mrazu jste se se mnou prošli rádi.

Díky za váš čas, který jste mi opět věnovali.

Když jde člověk stále rovně,

nikam nedojde ...

❤ 

V mrazu a slunci ...

Po delší době dnes vykouklo slunce

a i když teploměr ukázal dost velká mínusová čísla hned zrána,

já věděla, že dnešní den zase bude pro mě sobotou výletní, toulavou...

Takže zase po nějakém čase já, Nikoňácký kámoš, toulavky, 

Mapy a rychlo trasa vybraná ráno zase nenáhodně...

 Kdo tedy chcete, vydat se se mnou mrazivým sobotním odpolednem,

beru vás všechny s sebou, jako vždycky...

  

Mám ráda zkroucené borovice uprostřed ničeho, i v lese,

lesní cesty i ty, co se klikatí v polích...

Všechno tohle jsem dneska měla možnost vidět a nasát,

navíc s bonusem slunce, co ze zbytků sněhu vytvořilo blyštivou krásu na zemi...

Pamatujete si, kdy jste holou rukou zvedali vločky sněhu

a dívali se, jak ta dokonalá hvězdičková krása mizí v teplé dlani?

Měla jsem dneska možnost jít na zvláštních místech, která jsou posetá obřími kameny,

jako by je tam někdo shora rozmetal...

Místy, se zvláštní atmosférou...

Jeden tady nechal prý čert, co na něm dokonce otisky svým velkých kopyt zanechal...

Dokonalé obří balvany,

zarůstající mechem a zapadlé ve vrstvách jehličí,

jsou tady rozmetané po stovkách.

Můžete jen obdivovat a hádat...

Ale jeden kámen, má přesně daný úkol,

 slouží jako sluneční hodiny dodnes

a ukazuje možná staletí pořád skvěle čas,

tehdy i dnes...

Hlavní můj cíl a většina trasy vedla kde jinde, než podél řeky, 

mé nejmilovanější- Oslavy...

Šla jsem tentokrát proti proudu, 

 po lesních cestách a po polích cestou dlouhou, klikatou,

jen pořád bezpečně ve směru, který mi ukazovalo její koryto...

Bylo mi u ní skvěle, 

poslouchala jsem bublající zvuk co nemá opakování.

Nevadili mi ani zarostlé břehy,

Šla jsem kolem vody dlouho,

až na konec cesty mě provázelo moje milované slunce,

co potom odešlo spát,

aby na opačné straně mohl hlídat mé poslední metry do cíle měsíc...

A tak jsem zase mohla dojít do cíle spokojená,

vymrzlá, ale šťastná za další odpoledne,

co se mi vydařilo víc,

než jsem si mohla vůbec vysnít...

Na úplném konci mi nezbývá už nic jiného,

než jen moc poděkovat vám všem,

co jste šli se mnou tam i tady,

mrazivou lednovou sobotou.

Snad jsem vás zahřála i přes ten mráz, zase...

I uprostřed zimy se dá v sobě najít věčné léto ...

❤