Když jsme dnes ráno vstávali do nového dne,
všechno překrývala mlhová deka.
Málokdo by si tipoval,
že se něco změní a dokonce vysvitne slunce...
Spoustě věcí v životě jsem nevěřila,
troufám si ale tvrdit,
že když se rozhodnu,
že v příštích hodinách vyvětrám svoje Toulavky,
počasí určitě bude přesně takové,
jaké potřebuji...
Přesně to se stalo dnes po poledni,
kdy se slunce snažilo na poslední říjnové dny až neuvěřitelně...
Zbývala pak už jen jedna maličkost
a to vybrat cíl dnešní cesty.
A tak jsem v duchu položila stejný dotaz,
vzala do rukou placatého kámoše
a pak pomohl mistr Google
a jistě nenáhodně se mi v pár minutách před očima objevil bez hledání jeden blízký cíl.
Stačilo pár obrázků a já věděla že sem, právě sem se musím nechat dneska odvézt
do blízkosti vesničky Svatá...
Kdo se tedy chcete se mnou zase projít,
zvu vás do ticha a zlata podzimního lesa,
kde ukrývá se masiv skal,
co bude naším dnešním cílem...
Miluju slunce, když se snaží protáhnout mezi stromovými vojáky,
a když prosvětlí každou žilku na zlatých listech,
tohle nejde nevyfotit...
Když jsme míjeli skupinky lidí jdoucích proti nám
a v dálce slyšeli hlasy,
přála jsem si pak jen jediné,
aby jsme si nakonec mohli užít tohle schované místo v lese sami,
protože být tu sami v tichu ,
bylo prostě pro mě nejdůležitější,
protože jsem měla ještě jedno přání,
zase skoro jako v pohádce...
Během pár chvil jsme stanuli pod cílem naší cesty.
Ano, pod, protože dneska jsme museli výš
a ještě výš...
Čekala nás cesta skalní,
vzhůru, až tam, kde zase budeme výš než vrcholky smrků...
Kde se dá pokroucených kořenů starých borovic dotknout,
kde cítíte velikost černých skalních bloků pod rukou,
díváte se na desítky různých lišejníků, co jediné krom borovic odolávají všemu...
A až se vyšplháte úplně, úplně nahoru,
a vážně až vystřídáme poslední odchozí,
stojíme až na úplném vrcholku
dá se tady přímo proti očím spočítat šišky na borovicích,
co zase až neuvěřitelně odolali všemu a všem...
Jsme v cíli,
na vrcholu skály Vraní...
Ale hlavně,
uvidíte kam oko dohlédne tuhle neuvěřitelnou krásu lesů Křivoklátských
a kopců Českého krasu
pak už je každé slovo navíc...
No řekněte...
Máme to tady u nás krásně...
Slunce vysoko nad hlavou,
neuvěřitelná paleta barev pod námi,
mé milované kopce kam se podíváš...
Tady jsem si zase uvědomila,
jak malí v tom okolním žití jsme..
Na takových místech cítím to "něco" co nás přesahuje,
nekonečno,
co člověka zahřeje tam uvnitř,
jen když bude o to stát...
Dívali jsme se do korun borovic plných jmelí pod námi,
hladili jehličky na kleči na dosah
a dívali se do jedinečných dalekohledů,
určených hlavně těm, co mají představivost
a já čekala ještě na vyplnění posledního přání...
Na Vraní skále jsem chtěla vidět nebo aspoň uslyšet
tyhle každoroční posly zimy, co tomuto místu dali název...
A v tom... kousek pod námi,
krom překřikování sojek a pískotu koloucha,
dvě černé šipky zakroužily nad údolím
a ozvaly se jako na pozdrav...
Náhoda, nebo znamení?
Vždyť na tom nezáleží,
uvnitř mě se něco smálo,
bylo mi dobře a věděla jsem,
že už můžu zase jít,
vždyť jsem dneska dostala víc, než jsem si přála...
Ještě poděkovat v duchu
a ještě pár cvaků,
co prostě musela jsem zaznamenat,
vždyť cokoliv z téhle krásy nemít napořád u sebe, by byla vážně škoda.
A teď už můžou nahoru všichni,
které jsme míjeli jako průvod když jsme opouštěli tohle dokonalé místo
bylo až neuvěřitelné, jaký průvod sem mířil,
snad jako by čekali někde doteď na cestě v lese,
abychom si tohle místo vychutnali vážně úplně sami,
Ať už to byla náhoda nebo ne,
splnilo se všechno a ještě spoustu věcí navíc...
Jsem ráda, že jsme tu byli,
jsem vděčná,
že tolik z vás se sem díky mému psaní podívá taky,
protože tohle místo ukryté uprostřed brdských kopečků,
prostě stojí za to vidět jakkoliv...
Díky i za váš doprovod...
Šťastný je ten,
kdo se naučil obdivovat, ale nezávidět,
následovat, ale nenapodobovat,
chválit, ale nepochlebovat,
vést, ale nemanipulovat
a všímat si rozdílnosti,
ale nesoudit...
❤