Brno jinačí ...

Před časem jsem musela do našeho blízkého velkoměsta

a i když se jednalo o návštěvu pravidelně- lékařskou,

vzala jsem ji jako výlet.

Snad i proto jsem viděla neviděné,

zažila co nikdy ne...

Tak pojďte se mnou projít jarním Brnem,
Brnem "jinačím"...

Hned na začátku vás vezmu po "Masarykové",

nejznámější a nejlidnatější ulicí v centru...

Běžně jsou tady proudy lidí,

co míří tam a zase zpět, co vás mnohdy tlačí směrem,
který ani nechcete,
protože prostě nemůžete odbočit, vyhnout,
těm proudům lidského hemžení...



 Tentokrát jsem šla po ní skoro sama
a došla až na "Svoboďák",
kde mě krom skoro prázdna, dostala řada kol,
která v téhle době bez člověčí
tady vypadala značně nepatřičně.



 Jedno z největších náměstí Brna v poledním slunci téměř bez života...

 Dál proběhnu s vámi kolem Jakuba,


 
v rychlosti koukneme aspoň do zářících oken od slunce,
 když dovnitř nás nikdo nepustil...


 

Seběhneme k Janáčkovu divadlu,
kde je to jaro na dosah ruky,
kde tenhle záhon tulipánů je jako pohlazení ve vyprázdněném městě.

Takže rychle potěšit a vzhůru na vyšetření...

Super pocit, když po půl hodině jsem zpět,

i když na vylidněné ulici,

s pocitem, že je všechno v pořádku,

že se můžu zase nedechnout a slunce mě osvítí tvář,

že můžu jít tam, kam se mi zachce

a směju se i přes zakrytou pusu a vysílám tam...

tam... od srdce: "děkujuuuu".

Tak super, zase si můžu dál v klidu vychutnat každou ulici,

obraz jedinečnosti, obraz města, co neruší šum a věčný shon...

Projít náměstími,

třeba přes "Dominikán"

 

a Dominikánskou uličkou,

kde jsou tyhle dokonalé schody a úžasná mříž,

pohledem zpět je vidět hra světla a stínu,
obraz protikladu v přímém přenosu...

 Na "Šilingráku" jsem se pozdravila s tímhle modelem

a proběhla kolem něj kouknout na Brno trošku z výšky...

Pohled shora byl fajn, 

ale pohled přes rozkvetlé stromy na Petrov neměl chybu...

 

 Právě tady jsem si uvědomila,
že i když do Brna jezdím takových let,
nikdy jsme tady na těchto místech na jaře nebyla
a tenhle pohled přes květy třešní do věží,
si budu pamatovat ještě dlouho...

Procházela jsem se po hradbách a přemýšlela,
co nám tahle "doba roušková" vzala,
 ale o co víc nám i dala?

Za mě, mě mimo jiné naučila, ještě víc si vážit každodenních obyčejných věcí,

které skoro zevšedněly a málem se staly samozřejmostí.

Naučily mě ještě více vděčnosti a prohloubily snahu vidět maličkosti,

jako třeba zrovna tady srdce, co mi tady pro změnu slunce ukázalo

a tentokrát dokonce růžové...

Pak už zbývalo jen proběhnout pod Petrovem,

v rychlosti nad "Provázkem" vyfotit tyhle zvláštní schody,

co mě přitahují jako magnet

a seběhnout přes "Zelňák" bez zeleniny a lidí,
 zase zpět na vlak...

Tak snad jsem vás nenudila a v rychlosti bleskové a době rouškové vás protáhla tam,

co běžně tady nikdo nevidí.

Zvládli jsme to skvěle a v rekordním čase,

díky vám za doprovod.

Snad můj úsměv jako vděčnost za váš čas bude vidět i přes schovanou pusu.

Mějte se hezky,
užívejte každý den ve zdraví
a nezapomínejte na to,
že skutečně důležité věci v životě nejsou věci...

❤

Přes tři potoky ...

Dneska vám budu psát během jednoho z nejlepších zvuků na světě.
Venku totiž konečně prší
 a já se vracím o nějaký den zpět,
kdy jsem po nějakém čase obula svoje Toulavky a zase hned ráno vyrazila.
Vydala jsem se jen kousek od nás do míst, kde jsem ale nikdy nešla,
zase cestou polní,
se skřivanem nad hlavou...

 

Chtěla jsem zase do ticha,

ale hlavně vidět rozkvetlé trnky podél cest

a nejzelenější zelenou, která se dá vidět jenom teď,
vidět jaro v té nejkrásnější podobě.

Hned na začátku byla moje zastávka u tohoto dokonalého,
u  nás říkáme "kadlátkového", sadu...







Tahle zdánlivě jednoduchost bílých květů mě nikdy nepřestane fascinovat.
Už jste se někdy podívali pořádně?
Jak jsou ty lístky dokonale jemné a souměrné
a desítky tyčinek se žlutými špendlíky na koncích...
Je těžké pak pro mě, neprostát tam pod nimi celý den.

Dívala bych se na tyhle bílé krásky dlouho
a když slunce pomůže a zavřu i oči a vnímám jen tu vůni a bzukot včel a čmeláků,
tak si k odchodu pak musím vždycky vyloženě zavelet...





Sešla jsem z polí a dostala se až k stařičkému třešňovému sadu.
Vždycky, když tyhle památky starých časů vidím, přemýšlím,
kdo je tady sázel a v jaké době?
Vzpomněla jsem si, jak jsem před pár lety hledala taky staré třešňové stromy
a našla je právě když nakvétaly...



A pak jsem už konečně sešla až k prvnímu potoku
a podél něj jsem procházela dál právě se probouzejícím jarním lesem...







To byla krása
a ten koncert nad hlavou a pořád zurčení vody.
Nejlepší relax na světě...





No řekněte, není tohle dokonalost?





Pak ve skoro poledním slunci jsem se dostala na místo,
kde je zurčení potoku slyšet ze tří stran
a jako bonus k tomu jsem ještě dostala do ráje,
do bílého, sasankového ráje ...

 

Spolu s desítky motýlů a vodoměrek jsem si i sedla u jednoho z mnoha brodů,
které na mě po cestě čekaly a reálný svět kolem zase zmizel...





Tahle nejpřirozenější botanická mě zase spolehlivě dostala...





A zase jsem se nemohla hnout z místa,
protože zvuk vody a všechny obrazy kolem, mě úplně vtáhly mimo realitu.





 Bylo těžké se přinutit a zase jít,
ale ještě kus cesty mi zbýval a obrazy jako od malíře na ní čekaly zase ...



A pak už jen kousek
a ještě otočka směrem k lesu, v duchu poděkovat
a tak zase někdy, v ten pravý čas...

Buď přítomen v každém okamžiku,

nebo ti uteče možnost si všimnout chvíle, která se nikdy nezopakuje...

❤