Když jsem dneska před západem slunce zase obouvala v rychlosti Toulavky,
chtěla jsem jen vyprovodit slunce za obzor
a srovnat si mlčky myšlenky v hlavě...
Poslední dobou jsem příliš věcí řešila v sobě i nahlas,
můj hlas byl hodně slyšet,
ale vyřešit paradoxně nic nezvládl
a spíš uškodil než pomohl...
Naštěstí věřím na to,
že když člověk donekonečna nechápe
a jde stále špatně,
musí přijít pomoc zvenčí...
Přesně jako se to stalo dneska mně
a já přišla o svůj hlas...
Jsem si jistá, že určitě nenáhodně,
zdá se, že to bylo pro mě další důležité znamení
a v poslední chvíli...
Tak vás zvu zase na svoje nejoblíbenější místo těsně před tím,
než se slunce schová
a i když budu mlčet,
svoje myšlenky vám věnuji i tak...
Žijeme ve zvláštní době,
všechno, co se nám zdálo neměnné, se náhle bortí.
Většinu věcí, co jsme měli roky,
se ze dne na den mění,
o spoustu věcí přicházíme.
Ubývá jistot,
přibývá zkoušek...
Jací jsme, na čem stavíme,
co je pro nás v životě důležité,
jak moc stojíme pevně a s kým
a jak moc jsme ve svém životě ukotvení...
I já jsem musela spoustu zkoušek v životě překonat,
i když byly velice těžké a často bolely moc,
vím, že musely přijít,
všechny, do jedné...
Abych přehodnotila důležité,
abych si i já spoustu věcí konečně odpustila
a hlavně připustila.
Myslím si, že pokud se má člověk skutečně něčemu naučit
a změnit roky zaběhnutý rytmus tam uvnitř sebe,
musí si projít určitě kus života hodně těžkou cestou,
ale najít na ní směr a jít v neprošlapaných stopách hlavně sám za sebe...
Je chyba, když se člověk spoléhá na někoho nebo na něco,
co ho zablácenou cestou provede.
Všechny těžkosti a bolesti si musí každý jeden člověk v životě prožít sám,
aby pochopil hlavně sebe a tím se v životě posunul.
Aby se našel a nikdy stejné chyby, které ho ničí, neopakoval,
pokud na to má ovšem skutečnou sílu a vědomé odhodlání uvnitř sebe...
Nikdo jiný na světě totiž není schopen za nás tohle vyřešit,
i kdybychom tisíckrát chtěli.
Překonat vnitřní bolesti i najít za nás trasu v životě,
musíme jenom my sami.
Štěstí každého jednoho člověka totiž závisí jen a jen na nás samotných,
směr i cíl v životě si musí určit každý jeden z nás.
Není to o slovech,
je to vnitřním rozhodnutí a síle změnit sebe.
Můžeme použít miliony slov a tisíckrát si namlouvat,
vymlouvat se i vysvětlovat a prosit sami sebe i ty,
kteří nás drží za ruku v tom našem blátě,
aby nepřestali...
Přesto může přijít den,
kdy každé slovo už bude navíc a nebude ho chtít už ani nikdo slyšet.
Musíme ale až sem dojít,
abychom konečně pochopili...
Že pokud jen a jen my sami najdeme sílu jít jinak, najdeme nový směr,
ale pokud jej vědomě nedokážeme změnit,
každičké slovo po čase bude už jenom prázdná fráze...
A tak i já jsem patrně musela přijít nakonec i o hlas,
abych definitivně pochopila,
že ani tisíckrát vyřčený pocit nebo slib,
se nevyrovná tomu,
že když konečně člověk vědomě změní svůj pohled
a není to konečně jen o slovech,
ale je to o skutečné vůli jít jinak,
tak definitivně do sebe zapadne i skládanka uvnitř mě.
Že všechny vnitřní boje si musím vyhrát sama,
abych konečně byla spokojená a šťastná.
Abych netrápila sebe
a hlavně, abych nepřišla o ty,
kteří mi oddaně nabízeli pomocnou ruku,
když jsem opakovaně padala
a poslouchali nekonečné řady slov bez cíle...
Jsem šťastný člověk,
protože mám vedle sebe pořád ještě skvělé duše
a stále na dosah pro mě jednu nejdůležitější velkou ruku,
která mě ještě pořád nepustila...
Vím, že hlavně kvůli nim,
je tahle moje životní skládanka celá a dává mi smysl.
A tak doufám, že místo bláta se konečně objeví na mé cestě hlavně slunce.
Kéž bych po ní mohla jít konečně s úsměvem se všemi,
kteří nikdy nepřestali věřit v to moje vnitřní slunce které nezapadá
a nikdy mi nepřestanou rozumět i úplně beze slov...
Díky vám všem nejbližším,
i vám, kteří jste dneska v západu slunce byli svědkem
mého vnitřního přiznání bez hlasu,
že jste se mnou zůstali,
moc si toho vážím...
Když život bolí,
dávej pozor,
snaží se tě jenom něco důležitého naučit...
❤
