Studenou roklí ...

Když jsem vám minule vyprávěla o našem výletu do údolí vody, kamenů a skal,

myslela jsem si, že už jej nic nepřekoná...

Ale to bych nebyla já abych nevykoumala ještě jedno místo,

na rozhraní Žďárských vrchů a Pardubického kraje,
co bylo ještě výjimečnější, mystičtější, prostě nej, co jsem snad kdy viděla...

Pojďte se mnou do výjimečné rokle,

kterou prostě musíte trefit mimo turistická značení,

zvu vás do Pivnické rokle ke Zderazi...

Vstup i výstup z ní je skoro pro horolezce,

po kluzkých skalách a popadaných kmenech do ní lezou vážně jen dobrodruzi

a díky mé urputnosti i my...

Když jsme se ocitli mezi soutěskami pískovcových a opukových bloků,

nevěděla jsem jestli se divit, fotit, nebo jen v úžasu stát

anebo tuhle zachovalou krásu jen do sebe nasávat...

                                                             

Nikdy jsem nic podobného neviděla a ani nezažila,

vnímala jsem nespoutanost tohoto místa a jakoby ostatní život kolem na povel zmizel...

Všude ticho, jen chlad skal, písek pod nohami 

a neskutečné množství kamenů všemožných barev a tvarů, 

co mi po nich bylo i líto šlapat...

Tyhle balvany porostlé mechem a kapradím,

byly jako z pravěku...

Neskutečné místo,

soutěsky, co bylo místy nemožné slézt i po žebříku...
A pak se ocitnete na skalním náměstí a nevíte které balvany obdivovat víc...

       

Spoustě kamenů vyryly podobu i lidé,

ale nějak to k tomuto místu snad i patřilo...
Já jsem se jich jenom s vděkem dotýkala a stačilo to...

    

A srdce na závěr snad zase jako znamení ?

A ještě jedno speciální obří, na úplném konci, bylo snad tradičně i pro mě...

.

Loučila jsem se s tímhle místem se zvláštním pocitem tam někde hluboko,

že děkuji nenáhodě, že jsem je objevila a mohla tudy v jednom neobyčejném letním dni jít
a díky tomu na něj nikdy nezapomenu...

PS: Snad nevadí, že kvalita fotek je tentokrát ne moc dobrá,

zjistila jsem to ale až doma.

Ale je to možná daň za to, moci si tyhle obrázky vzít i s sebou, nebo kdo ví...

Některé okamžiky v životě jsou tak výjimečné,
že bychom měli mít tu moc, alespoň jednou, zastavit čas...

❤

Údolím zázračné řeky a podél skal...

Dnes vás zavedu na místo,

na které jsem narazila v době,

kdy jsem plánovala místa, která mi do teď byla na Vysočině skryta...

   

Zvu vás do divokého údolí, kde kameny a skály jsou hlavním poznávacím znamením.

Račte vstoupit- vítá vás Údolí řeky Doubravy...

Hned když jsem uviděla tyhle první obrázky, tak jsem věděla, 

že tohle bude pro mě zase další cesta za odměnu.

Nespoutaná divočina kolem,

kameny v řece i mimo ní, hra světla a stínu v jednom horkém letním dni...

Je mi jen strašně líto toho, že i tady si letošní vedro a sucho vybralo svoji daň

a v době, kdy je vody tolik, kolik běžně být má i tady, 

tohle údolí by bylo určitě ještě krásnější,

protože hučící voda je jeden z nejhezčích zvuků, co znám...

Tentokrát šla všechna místa v pohodě přejít tam a zase zpátky na druhý břeh,

stát uprostřed říčky, nechat na sebe dopadat paprsky slunce a hledat zázraky...

No vážně, kdo si přeje a umí se dívat,

tak je uvidí i tady...

Uprostřed skoro vyschlé říčky jsme uviděli zázrak v dnešní době



a nebyl jeden, napočítali jsme jich rovných deset, přesně tolik jich děti toužily vidět.
A pak už jsme nehledali a jen se kochali...
Nádhera neskutečná, že jsou u nás ještě místa,
kde tento ukazatel čistoty ještě žije a odolává všemu a všem...





A tak jsem si tam zavzpomínala na dobu,
kdy i u nás v údolí byla raků plná koryta v potocích.
Ale je to už dávno, víc než třicet let a dnes z jednoho potoka je už jen vyschlá strouha
a raci už tu taky nikdy nebudou....





Takže i pro mě tohle místo navždycky zůstane zázrakem,
najít v dnešní době místo, čistější než čisté,
kousek nespoutané přírody, co odolává okolnímu zrychlenému světu,
nepřejícím výkyvům počasí a hlavně lidem bez vděčnosti...





Nezbývá než si přát, ať tohle místo zůstane co nejdéle aspoň takové,
jaké jsem ho měla možnost vidět já.
Vám všem díky za to, že jste mě měli zase chuť doprovodit
a jestli budete mít někdy cestu kolem, zajeďte si k Chotěboři,
tohle místo je sen a kdo ví, jak dlouho ještě zůstane...



Teprve až porozumíš, co ti říká šumící řeka,
pak teprve porozumíš životu...

❤

Každoroční dovolená ...

Tak jsem tady zase...

Jako každý rok v tuhle dobu,

už spoustu prázdnin po sobě...

Jediné místo, které je každoroční naší dovolenou...   

Těšíme se sem všichni, vyžadují to pořád kupodivu i naše děti.

Ač by každý tipoval,

že já, co už deset let vybírám s nejlepším vědomím zástupům lidí dovolenou u moře,

budu každý rok na té nejhezčí pláži,

já zatím trávím jediný týden dovolené, který v létě mám, už roky tady...

Pro mě je synonymem dovolené ticho a klid,

přiměřená letní teplota,

nevyhledávám koupání a místo toho nazuju raději trekovky.

Potřebuji čerstvý vzduch a zelenou barvu všude kam se podívám-

přesně jako najdu tady....

Tak jsem zase ve dvou prvních dnech nafotila pár obrázků,

zase jiných než jindy, ale zase je to letní Vysočina přesně jak ji znám...

Polní cesty
a louky plné kytek, co jsou vidět už taky málo kde.

Je tu hezky,

i když mraky jsou nízko a  občas začne i tuhle letní krásu smáčet déšť...

A když přes den zasvítí slunce a vy můžete tuhle krásu vidět z výšky,

je to jeden z nejhezčích pohledů, co znám...

Nekonečná pole, co hrají všemi barvami a vesničky mezi nimi v dálce...

A krásně opravená stavení, co mají duši...

A když se pak slunce kloní k západu

a vy kráčíte už asi po sté cestou kolem rybníka,

jen stojíte na břehu a díváte se, jako byste tu stáli poprvé...

Jste zase po roce svědky dokonalého divadla mraků a vodní hladiny ...

Nikdy mě tenhle pohled nepřestane těšit,

tohle místo, co se sice s každým rokem mění,

ale zatím pořád zůstává tou naší oázou klidu a pohody,

místem, kam se budeme vracet určitě každou dovolenou, snad dokud budeme moct...
Moc vám všem přeji to stejné,
ať už se vracíte na stejná místa, nebo objevujete nová,
ať vám ta vaše dovolená vždycky vyjde a vždycky pohladí...

Kéž by naším cílem bylo vytvořit si takový život, 

ze kterého bychom si nemuseli brát dovolenou ...

❤