Brno jinačí ...

Před časem jsem musela do našeho blízkého velkoměsta

a i když se jednalo o návštěvu pravidelně- lékařskou,

vzala jsem ji jako výlet.

Snad i proto jsem viděla neviděné,

zažila co nikdy ne...

Tak pojďte se mnou projít jarním Brnem,
Brnem "jinačím"...

Hned na začátku vás vezmu po "Masarykové",

nejznámější a nejlidnatější ulicí v centru...

Běžně jsou tady proudy lidí,

co míří tam a zase zpět, co vás mnohdy tlačí směrem,
který ani nechcete,
protože prostě nemůžete odbočit, vyhnout,
těm proudům lidského hemžení...



 Tentokrát jsem šla po ní skoro sama
a došla až na "Svoboďák",
kde mě krom skoro prázdna, dostala řada kol,
která v téhle době bez člověčí
tady vypadala značně nepatřičně.



 Jedno z největších náměstí Brna v poledním slunci téměř bez života...

 Dál proběhnu s vámi kolem Jakuba,


 
v rychlosti koukneme aspoň do zářících oken od slunce,
 když dovnitř nás nikdo nepustil...


 

Seběhneme k Janáčkovu divadlu,
kde je to jaro na dosah ruky,
kde tenhle záhon tulipánů je jako pohlazení ve vyprázdněném městě.

Takže rychle potěšit a vzhůru na vyšetření...

Super pocit, když po půl hodině jsem zpět,

i když na vylidněné ulici,

s pocitem, že je všechno v pořádku,

že se můžu zase nedechnout a slunce mě osvítí tvář,

že můžu jít tam, kam se mi zachce

a směju se i přes zakrytou pusu a vysílám tam...

tam... od srdce: "děkujuuuu".

Tak super, zase si můžu dál v klidu vychutnat každou ulici,

obraz jedinečnosti, obraz města, co neruší šum a věčný shon...

Projít náměstími,

třeba přes "Dominikán"

 

a Dominikánskou uličkou,

kde jsou tyhle dokonalé schody a úžasná mříž,

pohledem zpět je vidět hra světla a stínu,
obraz protikladu v přímém přenosu...

 Na "Šilingráku" jsem se pozdravila s tímhle modelem

a proběhla kolem něj kouknout na Brno trošku z výšky...

Pohled shora byl fajn, 

ale pohled přes rozkvetlé stromy na Petrov neměl chybu...

 

 Právě tady jsem si uvědomila,
že i když do Brna jezdím takových let,
nikdy jsme tady na těchto místech na jaře nebyla
a tenhle pohled přes květy třešní do věží,
si budu pamatovat ještě dlouho...

Procházela jsem se po hradbách a přemýšlela,
co nám tahle "doba roušková" vzala,
 ale o co víc nám i dala?

Za mě, mě mimo jiné naučila, ještě víc si vážit každodenních obyčejných věcí,

které skoro zevšedněly a málem se staly samozřejmostí.

Naučily mě ještě více vděčnosti a prohloubily snahu vidět maličkosti,

jako třeba zrovna tady srdce, co mi tady pro změnu slunce ukázalo

a tentokrát dokonce růžové...

Pak už zbývalo jen proběhnout pod Petrovem,

v rychlosti nad "Provázkem" vyfotit tyhle zvláštní schody,

co mě přitahují jako magnet

a seběhnout přes "Zelňák" bez zeleniny a lidí,
 zase zpět na vlak...

Tak snad jsem vás nenudila a v rychlosti bleskové a době rouškové vás protáhla tam,

co běžně tady nikdo nevidí.

Zvládli jsme to skvěle a v rekordním čase,

díky vám za doprovod.

Snad můj úsměv jako vděčnost za váš čas bude vidět i přes schovanou pusu.

Mějte se hezky,
užívejte každý den ve zdraví
a nezapomínejte na to,
že skutečně důležité věci v životě nejsou věci...

❤