Za ruku, s větrem v zádech ...

Když jsem chtěla naposledy provětrat Toulavky,
ani jsem netušila,
že právě vítr bude na mé další letošní cestě všudypřítomný
a ke spoustě myšlenek mě přivede právě on...

 

Ráno to vypadalo, že můj plán na výlet do ticha nakonec ani nevyjde,
ale možná jsem si moc přála,
aby volný den byl celý podle mého přání,
abych splnila navíc sen ještě někomu, na kom mi záleží...
Tak snad i proto se i počasí umoudřilo a nakonec mi pomohlo
a na pár hodin vykouklo i slunce a posvítilo na dokonalou cestu lesní...

Byla to má první letošní delší cesta do ticha,

chtěla jsem nakouknout zase do míst,

kde se pohledem zastaví čas.

Kde se dá jen vnímat vítr kolem v korunách,

které vyklepávají větvemi jedinečný zvuk nad hlavou...

Stojíte tam pod praskajícími holými větvemi a máte zase na výběr,

jestli vnímat nekonečno, možnost tyhle zvuky do sebe zapsat,

nebo si ztěžovat na nepřízeň počasí,

právě v okamžiku,

kdy vy se rozhodnete v jedinečném volném dni zažít výjimečnost místa...

 A tak jsem volila vychutnat si sílu okamžiku,
zase, jako mockrát,
přesto jinak...
Měla jsem totiž možnost se tentokrát podělit
 o tenhle dokonalý okamžik a obrazy, co moje oči potěší...

Když stojíte na úpatí skály,
pod sebou máte jenom obrovský kaňon
 a na jeho dně se line řeka jako dokonalý vodní had
a vnímáte jen vděčnost za to,
 že jsme to hned ráno nevzdali,
vždyť není nic lepšího,
když tenhle dokonalý obraz jedinečnosti máte s kým ihned sdílet...

Když jeden vidí to,
co jiný nezachytil,
když viděné obrazy jeden s druhým vytvoří dokonalou koláž,
pak i několikrát viděné obrazy
najednou dostanou sdílením jiný rozměr...

Stejně jako tahle výjimečná stavba Glorietu uprostřed lesů nad Oslavkou,
co tu stojí skoro odnepaměti...

Pro mě, co jsem tam stála v životě už párkrát, je samozřejmostí,
pro toho, kdo tu stojí poprvé, znamená výjimečnost,
která nemá nikde obdoby...





Ve svitu kousavého slunce a klapotu větví nad hlavou
můžete přemýšlet stařičkou cestou k dalšímu cíli,
co chcete vidět,
co je k vidění pro všechny
a co jen pro ty,
kteří chtějí vidět jinak...

I tady by někdo viděl jen polámaný les,
bolavý od sucha a stálého větru,
 my viděli stařičké dubové velikány,
co pamatují zámecké pány na lovu,
co tudy jezdili vlastně jen před pár stoletími
a vysazovali tyhle krasavce,
aby jednou, za spoustu let...

Třeba právě my měli možnost přitisknout se k nim
a s hlavou vyvrácenou k modré obloze
mohli tyhle staleté krasavce do dlaní nasát,
než odejdou navždycky...



Stačí jen zavřít oči,
kdykoliv a kdekoliv
a i se zavřenýma očima můžete vidět,
co jinak nelze...
 Stejně jako na další zastávce,
kdy jsme klikatou cestou sestupovali pomalu na nejvyšší bod nad řekou...

Aspoň na okamžik jsme se zastavili
a tenhle výjimečný obraz bez listí,
jsme se do sebe snažili zapsat na co nejdelší dobu
a pak jen vychutnat tenhle obraz bez pohledu...

 Skály a dole hučící řeka
a všudepřítomný vítr
a zbytky milovaných borovic na úplném kraji skal,
není lepší místo pro mě na světě...
 Když jsem tady zase měla možnost stát,
uvědomila jsem si,
že člověku i třeba k malému pocitu štěstí, vážně stačí cokoliv,
co je ale k mání pro nás všechny kolem bez rozdílu...

Stačí jen chtít vidět,
chtít vnímat,
když si ten pocit štěstí umíme najít,
i třeba jenom tady na skále,
jen tím, že jsme na pravém místě,
v pravý okamžik...
Navíc se správným člověkem,
který chce vidět věci kolem podobně,
třeba tyhle pichlavé krásky,
co by bez nich nebylo údolí Divoké Oslavky tím,
co ji dělá nenahraditelnou...

Bylo dokonalé tam stát,

na úpatí rozeklaných skal,

zavřít oči a jenom vnímat tu nekonečnou hlubinu pod sebou...

A aby byl první letošní výšlap kompletní,
zbývalo sestoupit tam,
kde začíná a končí většina mých cest tímto směrem...

Podruhé letos jsem sešla k řece a smočila v ní aspoň na chvíli ruku,

abych ji poprvé ucítila na dlani,

abych slíbila sobě i jí,

že se k ní zase letos mockrát určitě vrátím,

protože je výjimečná,

pro mě asi čarovná

a že k ní vezmu každého,

kdo jen trošku bude chtít vidět jinak 

a bude vděčný i třeba za obyčejné smočení ruky v ledové vodě,

nebo neutuchající vítr,

který byl nakonec dokonalou kulisou tohoto výjimečného výletu...

 Děkuji vám všem zase za chuť se se mnou toulat tam,
kde to mám ráda.
Nevadilo vám nakonec taky větrné počasí
a třeba aspoň v duchu jste stáli se zavřenýma očima na konci skály,
anebo smočili ruku  se mnou ve věčně spěchající řece
a cesty se mnou tak nelitujete...
Mějte se hezky a ať jsou vaše další cesty jenom šťastné,
ať už bude třeba i to počasí jakékoliv...

Nenechme se nikdy nepovedeným dnem přesvědčit,
že máme nešťastný život,
jde jen o jeden jediný den...

❤