motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pátek 29. dubna 2022

Ucítit klid ...

Jsou místa, která minete,
jsou ale i ta, která minout prostě nemůžete...
Přesně jako to,
které mám ve svých přáních v mapách uložené už rok...
Ale až dnes byl z mnoha důvodů ten den,
kdy jsem rychlostí blesku opět nalistovala správný směr
a pak se jen nechala vézt...
 Původní záměr bylo vidět ve volné přírodě zase spoustu konikleců,
které v tento čas kvetou...


Vlivem okolností bylo nakonec vlastně úplně jedno,
že zvonečky, kvůli kterým jsme sem jeli, byly už odkvetlé.


Neměla jsem příliš mnoho času,
abych si uvědomila,
že dnes tady nejde vůbec o to,
co bylo původním přáním mým,
ale co si přeji a hlavně budu ještě přát tentokrát vůbec ne pro sebe...



Moc jsem si přála, aby cokoliv co uvidím,
co nás na neznámém místě čeká,
nakonec potěšilo hlavně toho,
kdo mě doprovází...


Není nic horšího na světě,
než když stojíte vedle někoho,
 kdo se dívá stejným směrem, ale vlastně ani vidět nechce,
protože už ani nemůže...
Když celý svět náhle ztmavne,
není energie, všechno co by mohlo být viděno, zmizelo...



A tak rychle není ani nic, co by vás napadlo, 
že může právě teď a rychle pomoct
a navíc víte, že úplně, úplně všechna slova jsou navíc zbytečná...


Tak potom zbývá už snad jen to,
co zabralo zatím vždycky,
od srdce a upřímně si přát,
ať pomůže něco,
co bude nezávisle na mně a mé vůli...


Přála jsem si tedy hned uvidět jaro v té nejdokonalejší 
a nejčistší podobě
a všechno, co jsem kdy viděla nejraději.


To, aby oči viděly jasněji,
aby se tep zpomalil,
aby rychlý svět kolem zmizel,
aby se čas skoro zase zastavil...



Zjistila jsem,
že člověk si vlastně spoustu bolestí a trápení 
způsobuje sám,
myšlenkami, které se stále opakují,
utkvělou představou, 
že si každý musí vždycky pomoci sám
a uvolnit bolest, zklamání 
a vyslovit svoje nejniternější přání,
je tak někdy nejtěžší úkol...


Když si ale člověk dovolí
tu nejobyčejnější věc
a povolí si ve svém vnitřním zákazu,
může konečně najít tu nejlepší věc,
ten nejúčinnější lék,
zažít totiž úplně obyčejný pocit klidu...


Když si sednete do trávy,
přivřete oči
a v tichu i na pár chvil
jenom srovnáte dech,
přestanete tlačit na myšlenky,
které stejně neovlivníte
 a prostě a obyčejně jste...


Jde o ten pocit,
všechno pustit,
aspoň na pár okamžiků si to zase dovolit 
a upřednostnit oči před myšlenkami...
A pak v kombinací s tím, co před sebou spatříte,
ucítíte to,
co marně třeba nějaký čas hledáte,
co už ani nevíte jaké je...


A pak třeba uvidíte nekonečno 
a pocítíte závan klidu,
toho nejlepšího pocitu na světě,
i v čase nejistot,
náznak klidu a pokoje
tam uvnitř u srdce...


Přeji nám všem,
ať nikdy neztrácíme naději v těžkých dnech,
že může být zase dobře,
že vždycky je možná cesta ze tmy,
stačí si ji nezakázat,
stačí si přát pro sebe tu správnou,
pokud ji známe
anebo se chytit ruky vedle vás,
která vám ochotně a kdykoliv pomůže hledat
třeba i tu správnou společnou cestu klidu pro vás oba.
Aby vám klid a pokoj už nikdy nezmizely
a dva světy se zase v klidu protnuly,
protože dva jsou přece navždycky víc než jeden...

Nejlepší místo na zemi je náruč někoho, 
který vás zná lépe než vy sám,
kdo vás pouze nechytí,
ale obejme vás a bude vás pevně držet v dobrém i zlém,
dokud vy sám budete chtít...

❤


sobota 19. března 2022

Když jsou slova navíc...

Když jsem dneska před západem slunce zase obouvala v rychlosti Toulavky,
chtěla jsem jen vyprovodit slunce za obzor
a srovnat si mlčky myšlenky v hlavě...


Poslední dobou jsem příliš věcí řešila v sobě i nahlas,
můj hlas byl hodně slyšet,
ale vyřešit paradoxně nic nezvládl
a spíš uškodil než pomohl...

Naštěstí věřím na to,
že když člověk donekonečna nechápe
a jde stále špatně,
musí přijít pomoc zvenčí...
Přesně jako se to stalo dneska mně
a já přišla o svůj hlas...
Jsem si jistá, že určitě nenáhodně,
zdá se, že to bylo pro mě další důležité znamení
a v poslední chvíli...


Tak vás zvu zase na svoje nejoblíbenější místo těsně před tím,
než se slunce schová
a i když budu mlčet,
svoje myšlenky vám věnuji i tak...



Žijeme ve zvláštní době,
všechno, co se nám zdálo neměnné, se náhle bortí.
Většinu věcí, co jsme měli roky,
se ze dne na den mění,
o spoustu věcí přicházíme.
Ubývá jistot,
přibývá zkoušek...
Jací jsme, na čem stavíme,
co je pro nás v životě důležité,
jak moc stojíme pevně a s kým
a jak moc jsme ve svém životě ukotvení...


I já jsem musela spoustu zkoušek v životě překonat,
i když byly velice těžké a často bolely moc,
vím, že musely přijít, 
všechny, do jedné...
Abych přehodnotila důležité,
abych si i já spoustu věcí konečně odpustila
a hlavně připustila.
Myslím si, že pokud se má člověk skutečně něčemu naučit
a změnit roky zaběhnutý rytmus tam uvnitř sebe,
musí si projít určitě kus života hodně těžkou cestou,
ale najít na ní směr a jít v neprošlapaných stopách hlavně sám za sebe...


Je chyba, když se člověk spoléhá na někoho nebo na něco,
co ho zablácenou cestou provede.
Všechny těžkosti a bolesti si musí každý jeden člověk v životě prožít sám,
aby pochopil hlavně sebe a tím se v životě posunul.
Aby se našel a nikdy stejné chyby, které ho ničí, neopakoval,
pokud na to má ovšem skutečnou sílu a vědomé odhodlání uvnitř sebe...
Nikdo jiný na světě totiž není schopen za nás tohle vyřešit,
i kdybychom tisíckrát chtěli.
Překonat vnitřní bolesti i najít za nás trasu v životě,
musíme jenom my sami.


Štěstí každého jednoho člověka totiž závisí jen a jen na nás samotných,
směr i cíl v životě si musí určit každý jeden z nás.
Není to o slovech,
je to vnitřním rozhodnutí a síle změnit sebe.


Můžeme použít miliony slov a tisíckrát si namlouvat, 
vymlouvat se i vysvětlovat a prosit sami sebe i ty,
kteří nás drží za ruku v tom našem blátě,
aby nepřestali...
 Přesto může přijít den,
kdy každé slovo už bude navíc a nebude ho chtít už ani nikdo slyšet.
Musíme ale až sem dojít,
abychom konečně pochopili...
Že pokud jen a jen my sami najdeme sílu jít jinak, najdeme nový směr,
ale pokud jej vědomě nedokážeme změnit,
každičké slovo po čase bude už jenom prázdná fráze...



A tak i já jsem patrně musela přijít nakonec i o hlas,
abych definitivně pochopila,
že ani tisíckrát vyřčený pocit nebo slib,
se nevyrovná tomu,
že když konečně člověk vědomě změní svůj pohled
a není to konečně jen o slovech,
ale je to o skutečné vůli jít jinak,
tak definitivně do sebe zapadne i skládanka uvnitř mě.
Že všechny vnitřní boje si musím vyhrát sama,
abych konečně byla spokojená a šťastná.
Abych netrápila sebe
a hlavně, abych nepřišla o ty,
kteří mi oddaně nabízeli pomocnou ruku,
když jsem opakovaně padala
a poslouchali nekonečné řady slov bez cíle...


Jsem šťastný člověk,
protože mám vedle sebe pořád ještě skvělé duše
a stále na dosah pro mě jednu nejdůležitější velkou ruku,
která mě ještě pořád nepustila...


Vím, že hlavně kvůli nim,
je tahle moje životní skládanka celá a dává mi smysl.
A tak doufám, že místo bláta se konečně objeví na mé cestě hlavně slunce.
Kéž bych po ní mohla jít konečně s úsměvem se všemi,
kteří nikdy nepřestali věřit v to moje vnitřní slunce které nezapadá
a nikdy mi nepřestanou rozumět i úplně beze slov...


Díky vám všem nejbližším,
i vám, kteří jste dneska v západu slunce byli svědkem
mého vnitřního přiznání bez hlasu,
že jste se mnou zůstali,
moc si toho vážím...


Když život bolí,
dávej pozor,
snaží se tě jenom něco důležitého naučit...

❤


pátek 25. února 2022

Když se řekne čúdr...

 Ne, určitě vás dneska nebudu zkoušet z hádanek
a nebojte se, na zkoušky z češtiny a moravštiny taky nedojde.
A vážně čtete dobře, překlep nehledejte,
ani na čundr vás s sebou dneska nezvu,
nikam nepůjdeme, zůstaneme v teple
a to doslova,
zvu vás totiž tentokrát jen k nám do kuchyně...
Zjistila jsem už dávno, že na odreagování moje
i radost mých blízkých doma,
 mám už odzkoušený recept.
Stačí, abych zapátrala v paměti
nebo vybrala nevyzkoušené
a na chvíli se změnila v pekařku...
Ano, přesně,
dnes vám nabízím zase po dlouhé době jeden recept
ze svého odzkoušeného repertoáru,
který zabírá bezpečně a velice rychle
na všechny chutě...


A protože jsem to já,
nic nedělám většinou jako ostatní,
tak i obyčejný štrúdl se jmenuje u nás jinak
a občas se nepeče z listového těsta,
ale z Pohlreicho- šéfovského rychlo těsta,
které mě dostalo právě svou jednoduchostí...

Stačí vážně jen:
12 lžic polohrubé mouky
10 lžic mléka
2 lžíce oleje
trochu prášku do pečiva

jedno vejce na potření shora
dovnitř ideálně jablkovou klasiku
a jedna nohavice může být za pár chvil  je na světě...


 
Jestli ovšem máte stejně jako já doma milovníka tohoto nejjednoduššího moučníku, 
doporučuji určitě hned suroviny zdvojit
a stejně to bude málo...



Vím, že receptů na štrúdl je kopa,
ale mě dostane v kuchyni vždycky jednoduchost
a když náhodou chybí listové těsto,
pohodově jej těchto pár surovin zastoupí...


Takže kdo máte chuť,
spravit si třeba i náladu něčím sladkým
a mega rychlým na výrobu,
doporučuji zkusit.
Já už mám odzkoušeno,
že u nás doma se taky mění velikost úsměvu 
úměrně s počtem upečených nohavic,
tak to zkuste třeba i vy...



A nakonec ještě dlužím přece jenom rozuzlení názvu..
Takže proč právě čúdr? 
 Protože v době,
 kdy se formovala celoživotní slabost mého muže pro tuhle jablečnou klasiku,
bylo patrně slovo "štrúdl" dost těžko vyslovitelné,
tak právě ten "čúdr", coby malý kluk, prostě řekl asi rychleji
a už mu tohle pojmenování prostě zůstalo...




Tak až vám třeba dojde dech
a úsměv z tváře se bude pomalu vytrácet, 
vzpomeňte si třeba na tuhle naši sladkou klasickou dobrotu,
která i obyčejný den plný starostí
aspoň na chvíli změní jedním kousnutím...


Občas přijdou dny,
kdy bude potřeba si vytvořit vlastní slunce v sobě
a nebojte, všichni je v sobě máme...

❤