Když jsou slova navíc...

Když jsem dneska před západem slunce zase obouvala v rychlosti Toulavky,

chtěla jsem jen vyprovodit slunce za obzor

a srovnat si mlčky myšlenky v hlavě...

Poslední dobou jsem příliš věcí řešila v sobě i nahlas,

můj hlas byl hodně slyšet,

ale vyřešit paradoxně nic nezvládl

a spíš uškodil než pomohl...

Naštěstí věřím na to,

že když člověk donekonečna nechápe

a jde stále špatně,

musí přijít pomoc zvenčí...

Přesně jako se to stalo dneska mně

a já přišla o svůj hlas...

Jsem si jistá, že určitě nenáhodně,

zdá se, že to bylo pro mě další důležité znamení

a v poslední chvíli...

Tak vás zvu zase na svoje nejoblíbenější místo těsně před tím,

než se slunce schová

a i když budu mlčet,

svoje myšlenky vám věnuji i tak...

Žijeme ve zvláštní době,

všechno, co se nám zdálo neměnné, se náhle bortí.

Většinu věcí, co jsme měli roky,

se ze dne na den mění,

o spoustu věcí přicházíme.

Ubývá jistot,

přibývá zkoušek...

Jací jsme, na čem stavíme,

co je pro nás v životě důležité,

jak moc stojíme pevně a s kým

a jak moc jsme ve svém životě ukotvení...

I já jsem musela spoustu zkoušek v životě překonat,

i když byly velice těžké a často bolely moc,

vím, že musely přijít, 

všechny, do jedné...

Abych přehodnotila důležité,

abych si i já spoustu věcí konečně odpustila

a hlavně připustila.

Myslím si, že pokud se má člověk skutečně něčemu naučit

a změnit roky zaběhnutý rytmus tam uvnitř sebe,

musí si projít určitě kus života hodně těžkou cestou,

ale najít na ní směr a jít v neprošlapaných stopách hlavně sám za sebe...

Je chyba, když se člověk spoléhá na někoho nebo na něco,

co ho zablácenou cestou provede.

Všechny těžkosti a bolesti si musí každý jeden člověk v životě prožít sám,

aby pochopil hlavně sebe a tím se v životě posunul.

Aby se našel a nikdy stejné chyby, které ho ničí, neopakoval,

pokud na to má ovšem skutečnou sílu a vědomé odhodlání uvnitř sebe...

Nikdo jiný na světě totiž není schopen za nás tohle vyřešit,

i kdybychom tisíckrát chtěli.

Překonat vnitřní bolesti i najít za nás trasu v životě,

musíme jenom my sami.

Štěstí každého jednoho člověka totiž závisí jen a jen na nás samotných,

směr i cíl v životě si musí určit každý jeden z nás.

Není to o slovech,

je to vnitřním rozhodnutí a síle změnit sebe.

Můžeme použít miliony slov a tisíckrát si namlouvat, 

vymlouvat se i vysvětlovat a prosit sami sebe i ty,

kteří nás drží za ruku v tom našem blátě,

aby nepřestali...

 Přesto může přijít den,

kdy každé slovo už bude navíc a nebude ho chtít už ani nikdo slyšet.

Musíme ale až sem dojít,

abychom konečně pochopili...

Že pokud jen a jen my sami najdeme sílu jít jinak, najdeme nový směr,

ale pokud jej vědomě nedokážeme změnit,

každičké slovo po čase bude už jenom prázdná fráze...

A tak i já jsem patrně musela přijít nakonec i o hlas,

abych definitivně pochopila,

že ani tisíckrát vyřčený pocit nebo slib,

se nevyrovná tomu,

že když konečně člověk vědomě změní svůj pohled

a není to konečně jen o slovech,

ale je to o skutečné vůli jít jinak,

tak definitivně do sebe zapadne i skládanka uvnitř mě.

Že všechny vnitřní boje si musím vyhrát sama,

abych konečně byla spokojená a šťastná.

Abych netrápila sebe

a hlavně, abych nepřišla o ty,

kteří mi oddaně nabízeli pomocnou ruku,

když jsem opakovaně padala

a poslouchali nekonečné řady slov bez cíle...

Jsem šťastný člověk,

protože mám vedle sebe pořád ještě skvělé duše

a stále na dosah pro mě jednu nejdůležitější velkou ruku,

která mě ještě pořád nepustila...

Vím, že hlavně kvůli nim,

je tahle moje životní skládanka celá a dává mi smysl.

A tak doufám, že místo bláta se konečně objeví na mé cestě hlavně slunce.

Kéž bych po ní mohla jít konečně s úsměvem se všemi,

kteří nikdy nepřestali věřit v to moje vnitřní slunce které nezapadá

a nikdy mi nepřestanou rozumět i úplně beze slov...

Díky vám všem nejbližším,

i vám, kteří jste dneska v západu slunce byli svědkem

mého vnitřního přiznání bez hlasu,

že jste se mnou zůstali,

moc si toho vážím...

Když život bolí,

dávej pozor,

snaží se tě jenom něco důležitého naučit...

❤