motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 19. března 2022

Když jsou slova navíc...

Když jsem dneska před západem slunce zase obouvala v rychlosti Toulavky,
chtěla jsem jen vyprovodit slunce za obzor
a srovnat si mlčky myšlenky v hlavě...


Poslední dobou jsem příliš věcí řešila v sobě i nahlas,
můj hlas byl hodně slyšet,
ale vyřešit paradoxně nic nezvládl
a spíš uškodil než pomohl...

Naštěstí věřím na to,
že když člověk donekonečna nechápe
a jde stále špatně,
musí přijít pomoc zvenčí...
Přesně jako se to stalo dneska mně
a já přišla o svůj hlas...
Jsem si jistá, že určitě nenáhodně,
zdá se, že to bylo pro mě další důležité znamení
a v poslední chvíli...


Tak vás zvu zase na svoje nejoblíbenější místo těsně před tím,
než se slunce schová
a i když budu mlčet,
svoje myšlenky vám věnuji i tak...



Žijeme ve zvláštní době,
všechno, co se nám zdálo neměnné, se náhle bortí.
Většinu věcí, co jsme měli roky,
se ze dne na den mění,
o spoustu věcí přicházíme.
Ubývá jistot,
přibývá zkoušek...
Jací jsme, na čem stavíme,
co je pro nás v životě důležité,
jak moc stojíme pevně a s kým
a jak moc jsme ve svém životě ukotvení...


I já jsem musela spoustu zkoušek v životě překonat,
i když byly velice těžké a často bolely moc,
vím, že musely přijít, 
všechny, do jedné...
Abych přehodnotila důležité,
abych si i já spoustu věcí konečně odpustila
a hlavně připustila.
Myslím si, že pokud se má člověk skutečně něčemu naučit
a změnit roky zaběhnutý rytmus tam uvnitř sebe,
musí si projít určitě kus života hodně těžkou cestou,
ale najít na ní směr a jít v neprošlapaných stopách hlavně sám za sebe...


Je chyba, když se člověk spoléhá na někoho nebo na něco,
co ho zablácenou cestou provede.
Všechny těžkosti a bolesti si musí každý jeden člověk v životě prožít sám,
aby pochopil hlavně sebe a tím se v životě posunul.
Aby se našel a nikdy stejné chyby, které ho ničí, neopakoval,
pokud na to má ovšem skutečnou sílu a vědomé odhodlání uvnitř sebe...
Nikdo jiný na světě totiž není schopen za nás tohle vyřešit,
i kdybychom tisíckrát chtěli.
Překonat vnitřní bolesti i najít za nás trasu v životě,
musíme jenom my sami.


Štěstí každého jednoho člověka totiž závisí jen a jen na nás samotných,
směr i cíl v životě si musí určit každý jeden z nás.
Není to o slovech,
je to vnitřním rozhodnutí a síle změnit sebe.


Můžeme použít miliony slov a tisíckrát si namlouvat, 
vymlouvat se i vysvětlovat a prosit sami sebe i ty,
kteří nás drží za ruku v tom našem blátě,
aby nepřestali...
 Přesto může přijít den,
kdy každé slovo už bude navíc a nebude ho chtít už ani nikdo slyšet.
Musíme ale až sem dojít,
abychom konečně pochopili...
Že pokud jen a jen my sami najdeme sílu jít jinak, najdeme nový směr,
ale pokud jej vědomě nedokážeme změnit,
každičké slovo po čase bude už jenom prázdná fráze...



A tak i já jsem patrně musela přijít nakonec i o hlas,
abych definitivně pochopila,
že ani tisíckrát vyřčený pocit nebo slib,
se nevyrovná tomu,
že když konečně člověk vědomě změní svůj pohled
a není to konečně jen o slovech,
ale je to o skutečné vůli jít jinak,
tak definitivně do sebe zapadne i skládanka uvnitř mě.
Že všechny vnitřní boje si musím vyhrát sama,
abych konečně byla spokojená a šťastná.
Abych netrápila sebe
a hlavně, abych nepřišla o ty,
kteří mi oddaně nabízeli pomocnou ruku,
když jsem opakovaně padala
a poslouchali nekonečné řady slov bez cíle...


Jsem šťastný člověk,
protože mám vedle sebe pořád ještě skvělé duše
a stále na dosah pro mě jednu nejdůležitější velkou ruku,
která mě ještě pořád nepustila...


Vím, že hlavně kvůli nim,
je tahle moje životní skládanka celá a dává mi smysl.
A tak doufám, že místo bláta se konečně objeví na mé cestě hlavně slunce.
Kéž bych po ní mohla jít konečně s úsměvem se všemi,
kteří nikdy nepřestali věřit v to moje vnitřní slunce které nezapadá
a nikdy mi nepřestanou rozumět i úplně beze slov...


Díky vám všem nejbližším,
i vám, kteří jste dneska v západu slunce byli svědkem
mého vnitřního přiznání bez hlasu,
že jste se mnou zůstali,
moc si toho vážím...


Když život bolí,
dávej pozor,
snaží se tě jenom něco důležitého naučit...

❤


pátek 25. února 2022

Když se řekne čúdr...

 Ne, určitě vás dneska nebudu zkoušet z hádanek
a nebojte se, na zkoušky z češtiny a moravštiny taky nedojde.
A vážně čtete dobře, překlep nehledejte,
ani na čundr vás s sebou dneska nezvu,
nikam nepůjdeme, zůstaneme v teple
a to doslova,
zvu vás totiž tentokrát jen k nám do kuchyně...
Zjistila jsem už dávno, že na odreagování moje
i radost mých blízkých doma,
 mám už odzkoušený recept.
Stačí, abych zapátrala v paměti
nebo vybrala nevyzkoušené
a na chvíli se změnila v pekařku...
Ano, přesně,
dnes vám nabízím zase po dlouhé době jeden recept
ze svého odzkoušeného repertoáru,
který zabírá bezpečně a velice rychle
na všechny chutě...


A protože jsem to já,
nic nedělám většinou jako ostatní,
tak i obyčejný štrúdl se jmenuje u nás jinak
a občas se nepeče z listového těsta,
ale z Pohlreicho- šéfovského rychlo těsta,
které mě dostalo právě svou jednoduchostí...

Stačí vážně jen:
12 lžic polohrubé mouky
10 lžic mléka
2 lžíce oleje
trochu prášku do pečiva

jedno vejce na potření shora
dovnitř ideálně jablkovou klasiku
a jedna nohavice může být za pár chvil  je na světě...


 
Jestli ovšem máte stejně jako já doma milovníka tohoto nejjednoduššího moučníku, 
doporučuji určitě hned suroviny zdvojit
a stejně to bude málo...



Vím, že receptů na štrúdl je kopa,
ale mě dostane v kuchyni vždycky jednoduchost
a když náhodou chybí listové těsto,
pohodově jej těchto pár surovin zastoupí...


Takže kdo máte chuť,
spravit si třeba i náladu něčím sladkým
a mega rychlým na výrobu,
doporučuji zkusit.
Já už mám odzkoušeno,
že u nás doma se taky mění velikost úsměvu 
úměrně s počtem upečených nohavic,
tak to zkuste třeba i vy...



A nakonec ještě dlužím přece jenom rozuzlení názvu..
Takže proč právě čúdr? 
 Protože v době,
 kdy se formovala celoživotní slabost mého muže pro tuhle jablečnou klasiku,
bylo patrně slovo "štrúdl" dost těžko vyslovitelné,
tak právě ten "čúdr", coby malý kluk, prostě řekl asi rychleji
a už mu tohle pojmenování prostě zůstalo...




Tak až vám třeba dojde dech
a úsměv z tváře se bude pomalu vytrácet, 
vzpomeňte si třeba na tuhle naši sladkou klasickou dobrotu,
která i obyčejný den plný starostí
aspoň na chvíli změní jedním kousnutím...


Občas přijdou dny,
kdy bude potřeba si vytvořit vlastní slunce v sobě
a nebojte, všichni je v sobě máme...

❤

pátek 11. února 2022

Za sluncem ...

 Po dlouhých čtrnácti dnech jsem konečně mohla ven.
Bylo úžasné se zase moci nadechnout déle čerstvého vzduchu.
Bylo to jako na objednávku,
kdy slunce svítilo od rána
a tahle modrá obloha už ani nevím kdy byla...


Jsme obklopeni brdskými hřebeny,
takže letošní zimu jsme si užili hlavně vítr a meluzínu
 snad stokrát...


Proto to dneska bylo pro mě zase jako živá voda,
tuhle skoro předjarní krásu nasávat,
aspoň na pár chvil.


Byla jsem tak ráda, že jsem zase na vzduchu
a cítím po dlouhé době zase slunce na tváři,
že jsem fotila i suchou trávu
a třeba i obyčejné ostružinové šlahouny,
co mi vůbec nepřišly jako plevel,
spíš jsem v tom větru jen vnímala, jak by je někdo učesal
a i ty bodláky mi v poledním slunci přišly jako ozdoba...


Ještě jsem musela jednu věžičku poopravit,
co tady u cesty stává,
aby byl můj obraz takový, co jsem zvyklá
a navíc tyhle stavby, kdy leckdy stavím na sebe nemožné,
mě nepřestanou asi nikdy bavit...



Ještě pár kroků zbývá a budu u cíle,
tam, kde končí většinou moje rychlocesty za humny.
Až sem, pod stařičkou jehličkovou krásku,
která je v řadě těch, které lemují tyhle louky,
 úplně největší...


Byla jsem tady mockrát,
přesto si nikdy nenechám tenhle pohled vzít
a když pomůžou paprsky...
No není tohle dokonalost?


Tolik jsem jich už viděla na svých cestách uschlých i během pár měsíců,
proto tuhle krásku uprostřed pastvin beru jako zázrak.


Mockrát jsem se dívala do koruny na stejném místě,
ale až tentokrát jsem uviděla tuhle borku,
co byla zvláštním detailem na zase skoro obyčejné fotce...


Vzhledem k tomu, 
že moje covidová návštěva na mě ještě zpovzdálí mávala,
šla jsem ještě jenom kousek,
ale sem prostě dojít musím vždycky...


Tahle dvojka, to je přesně moje místo,
když je mi veselo, i když je mi smutno...



Na dosah borovicím a obklopena ze všech stran kopečky...
Vždycky mi stačí usednout vedle tohoto výjimečného krasavce,
kterého prostě musím pohladit
a pak se už jen stačí dívat před sebe a nic neřešit...


A za chvíli je vždycky líp
nebo se navíc zdá ten svět kolem ještě barevnější
a všechny problémy a bolesti nicotnější...



Myslím si, že takové místo by si měl ve svém životě každý člověk najít
a nikdy na něj hlavně nezapomenout.
Je jedno, jestli jej pak vymění za zase úplně jiné,
důležité je nezapomenout na ten pocit,
který nás přesně na tomhle místě přesahuje...
Úplně obyčejně se radovat třeba z toho,
že můžeme jít volně kam chceme,
že můžeme vnímat slunce,
vidět všechny barvy...
Nic z toho není samozřejmost,
nic z toho není definitivní...


Je škoda, že jako dospělí jsme většinou zapomněli,
jaké to je, když máme radost z obyčejných věcí,
jako jsme měli všichni třeba jako děti.
Často hledáme jenom náhražky,
věříme, že radost nám udělají jenom věci nebo zážitky, 
které si musíme koupit nebo zasloužit,
přitom i tu největší radost máme často nadosah,
stačí se jen dívat a chtít ji vidět
a pak si můžete i na radost sáhnout...

A já chtěla,
přesně takové,
aspoň jedno, jediné
první letošní srdce u  mých Toulavek...


A ono na mě opravdu čekalo,
až skoro v cíli,
tam, kde chodí všichni,
ale asi právě asi málo kdo jej chce vidět.


A já měla takovou radost,
z úplně obyčejného srdce v blátivé cestě,
stejně jako z těchto pár obrázků ve slunci.

Co na tom, že tyhle fotky mám už mockrát,
vždycky jsou stejně jiné.
Proto je stejně nikdy nepřestanu fotit,
přesně pro ten pocit,
který si můžu zažít pohledem do hledáčku 
a pak kdykoliv později budu chtít,
prostě si ten obyčejný pocit dětské radosti
v sobě zase přehraju...

Nikdy nelituj ani jednoho dne svého života.
Dobré ti přinesou radost,
špatné ponaučení,
ty smutné sílu
a ty nejlepší
 krásné vzpomínky...

❤