Vzpomínkový Mikuláš ...

Ne adventní neděle, tenhle svátek, 

co jsme začali slavit vlastně nedávno,

ale Mikuláš-

navždycky pro mě zůstane skutečnou předzvěstí Vánoc

a vrací mě každoročně v čase...

Už jako malá jsem ho neměla ráda,

myslím, že ten strach z večera,

kdy ulicemi chodil, 

nepřekonal snad ani následný talíř dobrot...

Vzpomínám, jak jsem se taky schovávala pod postel,

že ač jsem vždycky ráda zpívala, 

nemohla jsem si nikdy večer vzpomenout ani na Prší, prší ...

Až jsem vyrostla, jednou jsem si i zkusila,

jaké je to být na té druhé straně...

Navlíkla jsem na sebe bílou košili po dědečkovi,

dala křídla na záda a vyšla vstříc večeru...
Byli jsme hodní, nikoho nepřiváděli k zoufalému útěku nebo pláči,
to vím jistě...

Tehdy neexistovaly žádné odporné gumové masky,

co mě, i dospělou, děsí už položené v obchodě.

Tehdy byli čerti vlastně hezcí,

černí od sazí a nosili jen uhlí...

Vzpomínám, jak jsme jako malí počítali kousky černého koksu nebo briket 
a vždycky je s bráchou hledali mezi dobrotami.

Bylo u nás zvykem, že jsme nachystali v kuchyni na stůl veliké talíře, 

co pamatují ještě dobu před válkou.

Jsou po mé babičce a krom podložek pro výslužku v tento den,

byly tím nejlepším podnosem na kynuté buchty během roku.

Dostávali jsme vždycky dobroty přes noc a já vždycky bosky utíkala do kuchyně ještě za tmy,

abych se potěšila podpultovými mandarinkami a banány.

Dodnes na tyhle talíře dostávají u rodičů dobroty i naše děti

a já se vždycky usmívám a na svoji mikulášskou dobu vzpomínám...

Mikuláš se změnil až s příchodem našich dětí.

Vždycky jsem si říkala, že jim nebudu dělat to, co jsem neměla ráda ani já.

Takže na Mikulášské nadílce na náměstí jsme byli asi jednou.

Mikuláše jsme nikdy schválně neobjednávali a vlastně ani nepouštěli, 

když zvonil.

Asi ten šílený strach jsem jim dala do vínku.

Už jen z toho, že bude chodit Mikuláš, měli strach už pár dní před tím...
Myslím si, že to, že jsem je pro někoho možná o tenhle zvyk "ochudila",
nijak jejich povahu nenarušilo ani neuškodilo,
zatím jsou zlatí a ani nám čerti pomáhat nemuseli...
Někdy si říkám, že někomu by nepomohly ani zástupy z pekla.
Naše děti vyrostly i bez strašení čerty
a přesto mají na Mikulášský den doma, myslím, jenom hezké vzpomínky.
První Anetčiny vzpomínky jsou,
když nechávala v roce a půl svoje vycumlané "dudynky" na balkoně "malym celtikům",
aby jim nebylo v peklíčku smutno...
A pak, když jsem je fotila o rok později, na myslím jedno z nejhezčích PF,
co jsme kdy posílali...
Dodneška si pamatuju, jak nedržela hvězda přilepená medem
a náš vzorný čert nechtěl vypláznout jazyk,
protože se to přece nesluší...

A potom, když o pár let později se náš táta pral v pokoji s čertem, 

co k nám chtěl večer potajmu vlézt a já to vedle v pokoji poslouchala s dětmi ,
co mi rychlostí blesku vyskočily na kolena a málem uškrtily, jak se držely...
Jak za šíleného rámusu bouchaly balkonové dveře a drnčelo i venkovní zábradlí
a náš táta se pak vrátil jen s černýma čmouhama na tváři jako hrdina- vyhrál, ubránil nám domov...



Dneska jsou už děti skoro dospělé,
ale každý rok se těší na obří, mnou šité červené pytle na dobroty,
co je každý rok, už 16 let Mikuláš staví ke dveřím v ložnici...
Uteklo to strašně, ale myslím, že tyhle vzpomínky jim navždycky zůstanou v paměti
a snad jednou se budou i ve svých rodinách snažit,
aby tenhle den nebyl o slzách a strachu,
ale jenom o fajn vzpomínkách napořád...



Tak jsem si dnes zavzpomínala a oprášila tyhle 10 let staré fotky,
kdy jsme měli doma tu nejhezčí pekelně- nebeskou dvojici na světě...



A co vy a Mikuláš?

Vzpomínky jsou v životě největším dárkem,
nikdo vám je nevezme a zůstanou vám navždycky...


❤

Adventně, pocukrovaně ...

I když to už dnes zase tak nevypadá,

o víkendu začal advent tak, jak se sluší.

Páteční mrazivá předzvěst přinesla hned v sobotu, 

na první prosincový den, sníh a vše se pokrylo ledovou krustou ,

i tady u nás na Moravě...

A tak jsem se v neděli vydala zase do ticha,

abych si tu pocukrovanou krásu pro sebe schovala...

Před větrem jsme se schovali do lesa,

kde krom mlhy nám nikdo jiný v patách nebyl...

  

Tak jsme si tu první adventní neděli vychutnali tak,

jak se na příchod zimy sluší...

Byla to zase paráda, prohlížet pocukrované větvičky stromů,

které změnily tmavý obraz na sváteční...

A to ticho, kdyby nepadala občas námraza ze stromů,

mohli jsme celou dobu poslouchat jen svůj zmrzlý dech...

Taky vám přijde, že když zem zasype i sebemenší trošička téhle bílé krupice,

tak ten svět je nějaký hezčí, uhlazenější,

den je rázem sváteční

a ani nemusí být první, adventní?

Jako by někdo chtěl, abychom ten start do posledního měsíce v roce,

měli co nejhezčí.

Abychom se aspoň na chvilku zastavili a uvědomili si tu výjimečnost,

která tenhle den udělala ještě svátečnějším...

Nebo kdo ví, třeba to zařídil tenhle skřítek,

kterého jsem v lese zahlídla,

stál tam sám, uprostřed lesa a určitě měl radost jako já,

že ten advent začal tak, jak se sluší a jak jsem si přála...

Tak ať ten start i následné dny adventní, jsou pro vás co nejhezčí...

Až budete shánět vánoční dárky,

pamatujte, že nejlepším dárkem, co můžete někomu dát,

je stejně jenom váš čas...

❤

V mrazu ...

Když jsme se dnes kolem poledne vydala na další cestu do ticha,

chtěla jsem vidět první obrázky zimy.

První sníh zmizel už minulý týden stejně rychle, jak napadl,

takže mi bylo jasné, že na rozdíl od loňského posledního listopadu,

budou obrázky bez bílé peřiny...

 

 

Sníh sice nebyl, 

ale cesta byla mrazivá jako v lednu.

Sluníčko se snažilo, ale přesto mráz byl v přesile.

Sešla jsem dnes už úplně jiným lesem, 

který se za jediný rok vlivem sucha a kůrovce změnil k nepoznání,

až do údolí k potoku...

Ještěže sluníčko můj pocit beznaděje z chybějících stromů

a holých planin

 aspoň malinko zachraňovalo...

Snažila jsem se soustředit na jiné věci,

zvláštní obrázky třeba úplně zeleného pole pod lesem,

které očividně bylo hodovým místem divočáků,

naštěstí úplně jindy, než v poledne, když jem tudy šla já...

Přišla jsem až k potoku,

kde na mě čekal obraz za odměnu.

Hra vody, mrazu a slunce,

 co osvěcovalo břeh, změněný mrazivou krustou.

Byl to dokonalý obraz a když jsem tam stála

 a snažila se tenhle první obraz opravdové zimy zachytit,

zapomněla jsem i na zkřehlé ruce a všude zalézající mráz.

Měla jsem radost, že jsem té zimní kráse byla na dosah 

ale hlavně, že ta voda v potoce skoro po půl roce zase teče...

Mrazivý vítr mě provázel celou cestou a já si připadala jako Maruška,

co šla ke Dvanácti měsíčkům v asi podobném mrazivém větru.

Žádný palouk s dvanácti strýčky jsem sice nenašla, takže jahody se nekonaly,

ale pusu plnou trnek jsem si s sebou ještě pořádný kus cesty nesla...

Snad vlivem pohádek, co mě napadaly,

snad tím, že kolem mě byly další a další mrazivé obrazy,

kde ta ledovost mi snad i přes hledáček zalézala pod kůži,

myslela jsem na to, že je před námi dlouhé období zimy,

které možná nebude zase, stejně jako celý letošní rok,

úplně klasické, nebo vlastně kdo ví, jaká nás letos zima čeká...

Když jsem tak šla dál úplně sama ztichlým údolím

a mráz se mi snažil vlézt i do kapes,

přemýšlela jsem i nad tím,

jaké mám štěstí, že se v tom mrazu mám kam vrátit,

kde schovat...

Těšila jsem se, že mě doma čeká určitě teplá vana, hrnek čaje

a jako bonus moje tradiční předadventní Štóla, kterou jsem stihla ještě ráno.

Myslela jsem zároveň i na to, že je spoustu lidí, co takové štěsté nemá,

že každý den venku musí být nekonečný, ať už je zima vlastně jakákoliv,

že spoustu věcí, co bereme zase jako samozřejmost,

je pro někoho luxusem...

A tak když jsem posledním pohledem pohladila mrazivý obraz údolí,

co jsem nechávala zase za sebou,

zase jsem v duchu poděkovala,

za všechno co mám,

i za tuhle mrazivou cestu, díky ní jsem si zase srovnala myšlenky v hlavě,

tak jak to mělo prostě dneska být

a na památku mi ji bude připomínat navždycky pár zmrzkých fotek

tohoto posledního listopadového dne.

Snad se líbila tahle studená cesta i vám

a žačněte tedy ten poslední měsíc letošního roku tak,

abyste byli v pohodě, klidu.

 Užijte si jej aspoň většinu tak,

abyste na ty dny mohli s radostí vzpomínat.

Každé ráno je přece volba jenom na nás, můžeme dny žít, nebo přežít 

a navíc nezapomeňte:

Už zítra začíná zbytek našeho života...

Pohodový adventní čas všem.

❤