Vzpomínkový Mikuláš ...

Ne adventní neděle, tenhle svátek, 

co jsme začali slavit vlastně nedávno,

ale Mikuláš-

navždycky pro mě zůstane skutečnou předzvěstí Vánoc

a vrací mě každoročně v čase...

Už jako malá jsem ho neměla ráda,

myslím, že ten strach z večera,

kdy ulicemi chodil, 

nepřekonal snad ani následný talíř dobrot...

Vzpomínám, jak jsem se taky schovávala pod postel,

že ač jsem vždycky ráda zpívala, 

nemohla jsem si nikdy večer vzpomenout ani na Prší, prší ...

Až jsem vyrostla, jednou jsem si i zkusila,

jaké je to být na té druhé straně...

Navlíkla jsem na sebe bílou košili po dědečkovi,

dala křídla na záda a vyšla vstříc večeru...
Byli jsme hodní, nikoho nepřiváděli k zoufalému útěku nebo pláči,
to vím jistě...

Tehdy neexistovaly žádné odporné gumové masky,

co mě, i dospělou, děsí už položené v obchodě.

Tehdy byli čerti vlastně hezcí,

černí od sazí a nosili jen uhlí...

Vzpomínám, jak jsme jako malí počítali kousky černého koksu nebo briket 
a vždycky je s bráchou hledali mezi dobrotami.

Bylo u nás zvykem, že jsme nachystali v kuchyni na stůl veliké talíře, 

co pamatují ještě dobu před válkou.

Jsou po mé babičce a krom podložek pro výslužku v tento den,

byly tím nejlepším podnosem na kynuté buchty během roku.

Dostávali jsme vždycky dobroty přes noc a já vždycky bosky utíkala do kuchyně ještě za tmy,

abych se potěšila podpultovými mandarinkami a banány.

Dodnes na tyhle talíře dostávají u rodičů dobroty i naše děti

a já se vždycky usmívám a na svoji mikulášskou dobu vzpomínám...

Mikuláš se změnil až s příchodem našich dětí.

Vždycky jsem si říkala, že jim nebudu dělat to, co jsem neměla ráda ani já.

Takže na Mikulášské nadílce na náměstí jsme byli asi jednou.

Mikuláše jsme nikdy schválně neobjednávali a vlastně ani nepouštěli, 

když zvonil.

Asi ten šílený strach jsem jim dala do vínku.

Už jen z toho, že bude chodit Mikuláš, měli strach už pár dní před tím...
Myslím si, že to, že jsem je pro někoho možná o tenhle zvyk "ochudila",
nijak jejich povahu nenarušilo ani neuškodilo,
zatím jsou zlatí a ani nám čerti pomáhat nemuseli...
Někdy si říkám, že někomu by nepomohly ani zástupy z pekla.
Naše děti vyrostly i bez strašení čerty
a přesto mají na Mikulášský den doma, myslím, jenom hezké vzpomínky.
První Anetčiny vzpomínky jsou,
když nechávala v roce a půl svoje vycumlané "dudynky" na balkoně "malym celtikům",
aby jim nebylo v peklíčku smutno...
A pak, když jsem je fotila o rok později, na myslím jedno z nejhezčích PF,
co jsme kdy posílali...
Dodneška si pamatuju, jak nedržela hvězda přilepená medem
a náš vzorný čert nechtěl vypláznout jazyk,
protože se to přece nesluší...

A potom, když o pár let později se náš táta pral v pokoji s čertem, 

co k nám chtěl večer potajmu vlézt a já to vedle v pokoji poslouchala s dětmi ,
co mi rychlostí blesku vyskočily na kolena a málem uškrtily, jak se držely...
Jak za šíleného rámusu bouchaly balkonové dveře a drnčelo i venkovní zábradlí
a náš táta se pak vrátil jen s černýma čmouhama na tváři jako hrdina- vyhrál, ubránil nám domov...



Dneska jsou už děti skoro dospělé,
ale každý rok se těší na obří, mnou šité červené pytle na dobroty,
co je každý rok, už 16 let Mikuláš staví ke dveřím v ložnici...
Uteklo to strašně, ale myslím, že tyhle vzpomínky jim navždycky zůstanou v paměti
a snad jednou se budou i ve svých rodinách snažit,
aby tenhle den nebyl o slzách a strachu,
ale jenom o fajn vzpomínkách napořád...



Tak jsem si dnes zavzpomínala a oprášila tyhle 10 let staré fotky,
kdy jsme měli doma tu nejhezčí pekelně- nebeskou dvojici na světě...



A co vy a Mikuláš?

Vzpomínky jsou v životě největším dárkem,
nikdo vám je nevezme a zůstanou vám navždycky...


❤