Kde je všechno ještě v pořádku ....

 Svět kolem nás se změnil,

málo co je tak jako dřív.

Žijeme ve zvláštní době,

kdy ubývá jistot a jako bonus jsme zásobeni zprávami,

které jsou černější než tma...

Každý už měsíce hledáme způsob,

 jak aspoň občas zůstat trochu v klidu.

Jak získat zpět pozitivní energii,

chuť ustát všechny "jinakosti",

zůstat aspoň malinko jako dřív...

Už roky jedu na vlně jistoty,

utíkám do zelené lékárny,

kde se dýchá snáz a z plných plic,

tam, kde je ještě skoro všechno v pořádku...

Pozvu vás na pár míst,

které jsem už v lednu stihla projít,

ale bohužel už ne si tady zaznamenat hned.

Všechny cesty budou mít ale pár společných věcí,

zase tam bude ticho, čisto,

dokonalý vzduch, 

dokonce i maličko slunce

 a aspoň trochu zimně- sněhově,

když teď to za okny vypadá spíš na apríl,

bude se tahle vratka v čase hodit.

Na lese se mi líbí,

že ať už jdete novou cestou

nebo třeba tou, co minule,

tak pokud chcete vidět

a umíte si všímat,

můžete si zaznamenat i tenhle obyčejný lesní svět jinak,

než milionkrát předtím...

Tak třeba, když si dřepnete na úroveň malých smrčků a borůvčí

a kouknete na stařičkého mechového fešáka před sebou,

uvidíte i jeho dokonalé zelené strniště,

kterého byste si shora stěží všimli.

A když jdete dál

a máte štěstí jako já,

tak i uprostřed lesa,

narazíte na někoho,

kdo vám i na promrzlé tváři okamžitě vyloudí úsměv...

No tak schválně,

už jste někdy uprostřed lesa potkali takového krasavce vy?

Možná jsem blázen,

ale mě přišlo,

jakoby se snad i bez pusy na mě smál.

Chvíli potom jsem ještě nad ním přemýšlela.

Proč ho někdo už před časem tady v pustině stavěl?

Jestli to byly děti nebo dospěláci?

Nic z toho netuším,

ale díky nim jsem měla radost taky ještě já a to není přece málo.

Bylo to fajn setkání,

přesně to, co určitě nečekáš,

o to větší radost udělá.

Další sněhová cesta

vedla zase mezi smrkové velikány,

tam, kde jsme byli minule,

jen jsme tentokrát šli jinými cestami

Takže obrázky budou zase jiné,

řádně pocukrované, ale zase dokonale zimní...

K dokonalému obrazu lesa,

pro mě ještě chybí voda,

ale i ta tu byla,

i uprostřed lesa,

skoro jako na objednávku.

A tohle obří kluziště už byl pak jenom bonus...

Jsem ráda,

že jen kousek od nás jsou místa,

která jsou ještě tak, 

jak by to mělo být.

Kde není vidět jenom zkáza

a dá se uvěřit, že i ten obyčejný les má u nás aspoň někde šanci...

Snad tihle zelení krasavci tu budou co nejdéle,

abychom se za pár let nemuseli jezdit i na stromy dívat někam za ploty,

stejně jako na zvířata...

Moc bych si přála,

aby si co nejvíc lidí uvědomilo,

že není potřeba hledat novoty a hnát se za něčím navíc,

aby nám všem stačily úplně obyčejné věci.

Třeba právě pár hodin ticha v takovémto zeleném světě,

na který nenáhodně narazíte.

Kdy vám ke štěstí bude stačit třeba zmrzlý nos,

teplá ruka, co vás zahřeje,

nebo úsměv čtyřnohého kamaráda

a medaile za výlet na jedničku v cíli...

Opatrujte se na všech cestách,

i v obyčejném žití,

buďte hlavně zdraví

a pokud třeba zdoláváte jako já nezvaného návštěvníka,

co se kolem nás už roky potlouká,

 věřte hlavně v to,

že bude zase všechno v pořádku...

PS: 

A když si budete přát obyčejné věci, tak i to svoje štěstí pak najdete v obyčejných věcech.

Pak vám bude konečně stačit i to, že sami dýcháte a prostě žijete...

Přesně tak, jak jsem věřila, že bude zase i moje kamarádka,

když jsem spolu s vámi za ni prosila minule tady.

Takže ano, stalo se...dýchá, žije...

Bude to ještě dlouhá cesta,

ale i špatné prognózy lze někdy zvrátit.

Když je touha, když je dána další životní šance

a ona ji naštěstí dostala a nepustila...

💗

 Děkuji vám všem tady ze srdce za sebe i za ni,

kteří jste určitě i jen čtením tady u mě pomohli,

to vím zcela jistě...

Právě proto nikdy nic nesmíte vzdávat předem

a klidně i poproste, když to tak cítíte,

protože-

Zázraky se dějí, když v ně jednoduše uvěříte.

❤