Nad mraky se vznést ...

Omlouvám se za menší přestávku,

ale udělala jsem stopku všedním dnům

a všemu zažitému tady a vznesla jsem se před týdnem zase do nebes...

Dovolila jsem si ten luxus, uletět končícímu ukázkovému podzimu

a vletět na týden znovu do léta...

Po delší době jsem zase měla šanci být blíž Slunci 

a mým milovaným mrakům být tak úplně na dosah...

Měla jsem možnost vidět Slunce,

když svítí na naši maličkou Zemičku shora

a kopce šlehačkových mraků okouknout zase po delší době z vršku...

Pohled z letadla je pro mě prostě nej,

když koukáte z malinkých okýnek stroje,

který si navzdory svojí váze, dokonale pluje oblohou...

Měla jsem možnost, zažít znovu ten dokonalý pocit 

kdy vystoupáte deset kilometrů vysoko a splynete s nekonečnem oblohy.

Kdy si uvědomíte znovu naši maličkost, oproti ubíhajícímu světu za oknem...

Pár hodin jsem měla možnost tohle všechno znovu vychutnat

a pak stačilo proletět tímhle bílým nekonečnem

a ocitnout se ve světě, který je tak diametrálně odlišný od toho,

co žijeme my, tady...

Dosedli jsme na ostrov, který zvládnete projít za den,

kdybyste měli dostatek vody a vůle odolávat spalujícímu slunci...

Na ostrově, kde pořád pálí slunce, kde se nespěchá a pořád se usmívá...

O tom, kde jsem se ocitla, tak o tom ale popovídám zase příště,

protože jen o moři, které je tady vážně výjimečné,

by vydalo minimálně na jedno samostatné povídání...

Takže kdo toužíte zažít zase pocit pravého léta na konci října

a podívat se tisíce kilometrů od nás,

tak se stavte u mě zase příště...
A mezi tím můžete kouknout do mraků znovu a najít anděla,
co se ukázal pro mě i pro vás všechny, co občas vidí jinak, než ostatní...

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak je obloha důležitá,

než mi začala chybět...

❤

Velká skála v podzimním slunci ...

Když jsem se rozhodovala,

co s dvěma hodinami odpoledního volna před dlouhým víkendem v práci
a dlouhou cestou za moře, 

zase mi pomohla intuice...

Tak jsme vyjeli tam, kde já byla naposledy vloni začátkem listopadu,

kdy mi na záda mrholilo a ruce mně přimrzaly k foťáku.

Věděla jsem, že i když jsem si vybrala místo,

kde bych potřebovala a chtěla být hodiny,

dnes mi bude stačit tam hlavně být, jindy, zase, tentokrát ne sama...

Letos jsem věděla, že bude všechno jinak, jen jediná jistota bude Slunce,

co mi dodává ztracenou energii spolehlivě v těchto výjimečných podzimních dnech.
Vybrala jsem nevědomky co nejkratší cestu, snad proto,
abych byla prostě na tom správném místě včas.

Musela jsem se usmívat, když jsem slyšela, že držet se mnou krok je těžké,

že skoro běžím, ale jen já věděla proč...

Protože jsem prostě musela stihnout Slunce...

Slunce, co mi pomohlo vidět z tohoto dokonalého místa na skále všechno,

co dělá tohle místo pro mě asi tím nejkrásnějším na světě....



Podzimní slunce, co se opíralo do protějšího kopce plného zlatých dubů,

kdy každý strom má svůj smysl v tomto dokonalém podzimním obraze...






Slunce, co osvěcuje údolí milovaného Ketkováku, které jsem po letech znovu objevila

a našla jsem tu jistotu, že být tady, i když na chvilku,

mi spolehlivě rozpustí všechny chmury a srovná myšlenky,

že tady je to místo, které je pro mě nejvíc...

Slunce, co osvětlí klikatou cestu v údolí,

cestu kolem milované řeky Oslavky, co bohužel vlivem podstavu vody nehučí,

ale pořád se tady vine jako had a mně prostě stačí, že vím, že tam hluboko teče dál...

Slunce, co zvýrazní střechy jediné stavby pod skálou,

mlýnu, co už roky neklape,

ale je tu snad odnepaměti a je prvním záchytným bodem při sestupu do údolí...

Ale hlavně jsem po třiceti letech viděla zase světlo zapadajícího slunce
na posledních zdech hradu Levnova,

dominantou údolí, který tu stojí stovky let,

jako tichý strážce údolí...

Slunce, co naštěstí mi zahnalo i splín z odcházejících borovic všude kolem
a osvítilo dokonalé skály a největší křemen, co je jenom tady,
dnes místo srdce na cestě...

Všechnu tuhle krásu jsem stihla,

v pouhých dvou hodinách času,

kdy spousta lidí seděla doma, možná se nudila u televize,

nebo běhala po nákupech.

Sluníčko se pomalu chystalo spát a já tou dobou pomalu scházela v tichu,

klikatou lesní cestou plnou zlatých dubů dolů do údolí,
a přehrávala si obrazy tohoto jedinečného podzimního představení...

A děkovala, že jsem tohle stihla zase na minutu přesně, všechno...

Slunce zmizelo přesně v okamžiku, 

kdy jsem se vracela zpět k autu spokojená a šťastná, 

že jsem vybrala místo, kde jsem měla zase ten den určitě být,

že jsem měla možnost dokonalou krásu jednoho podzimního odpoledne zažít,

přesně dnes, v tyto hodiny...

A dnes ještě jako bonus písnička za záchranu tohoto údolí
a Roman z Kamelotu, co seděl na Velké skále, stejně jako já ...

Není pravda, že máme málo času,

pravda je, že ho většinu jen zbytečně promarníme...

❤

Nad přehradou ...

Dnes vás zavedu na místo,

které jsem objevila zase nedávno.

Ač kousek od nás,

asi byl zase správný čas až teď.

O víkendu jsem zase na poslední chvíli vybrala cíl v Mapách

a vydali jsme se opět, jak jinak, než k vodě, na skály, jen tentokrát ne sama...

Využila jsem rychlopřesun autem.

Naší první zastávkou byl most přes Dalešickou přehradu.

Při pohledu na bolesně nízkou hladinu vody

a žalostý počet uschlých smrků a mých milovaných borovic na březích jsem věděla, 

že tentokrát mi zase hlavně sluníčko pomůže,

abych nepadla do splínu z toho,

jak pomalu příroda přestává odolávat počasí, nám lidem a všemu okolo...

Řekla jsem si ale, že si nenechám nic zkazit

a vydali jsme se dál, za dalším cílem, zase nad řekou.

Uprostřed lesa jsme našli zbytky hradu,

co tu odolává taky staletí a celkem statečně...

Taky si vždycky musíte na hradeh sáhnout na původní zdi?

Vždycky na chvilku zavřu oči a jako bych se vrátila v čase...

No a to obří srdce?... Viděla jsem je zase jenom já....

A potom jsem se samozřejmě musela taky ještě kouknout dolů k vodě,

sáhnout si na ni,

podívat zblízka na odhalené kameny a skály,

 co bych za normálního stavu vody nikdy nemohla vidět, ani tu stát...

A pak, kde se vzal, tu se vzal, parník, zase,

co brázdí tyhle vody navzdory výšce hladiny.

Přála jsem si ho, ani nevím, kdy tu jezdí, jen jsem chvíli postála a byl tu...

Díky za něj a fotky s bonusem...

A pak už zase vzhůru na skály,

na dosud neznámou vyhlídku nad vodou,

co ji lemují rozeklané skály a milované pichlavé krásky...

Tohoto pohledu na vodu z vyhřátých skal nikdy v životě nebudu mít dost...

Vždycky tam přemýšlím, jak je možné,

že jsem ten hřejivý pocit na takových místech našla až teď?

Ale všechno má svůj význam a čas,

až teď to vím a dokážu to snad i ocenit, tak možná proto....

Snad se mi podařilo to ticho a klid tohoto místa aspoň trošku přenést i sem.

Užívejte sluníčkových dní

a mějte radost z výjimečnosti každého dne,

kdy se dokážete zastavit a uvědomit si aspoň jeden okamžik, 

co vás i na chvilku zahřál u srdce...

Na každém dni je něco krásného,

jen je potřba mít chuť to najít ...

❤