motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 13. června 2021

Znovu do krasu ...

Po delší odmlce se vracím konečně zase sem a taky v čase.
Chtěla bych se vrátit ještě do května, kdy jsem psala poslední příspěvek
a ráda bych zavzpomínala na jeden dokonalý sobotní výlet...
Kdysi před lety jsem sledovala pořad Krajinou domova,
kdy mi tohle místo pro svoji výjimečnost utkvělo v paměti.

Tohle sobotní ráno,
kdy jsem já, moje Toulavky
 a mí dva ochránci mířili zase do Českého krasu,
jsem si vzpomněla i na tento moment kdysi
a v duchu přijala zase fakt,
že tohle výletní překvapení je 
další splnění snu a myšlenky, kam jednou bych chtěla,
až někdy...
Můj hlavní ochránce mi celý tento výlet jako překvapení naplánoval
a dělal nám řidiče
a ten druhý se těšil, že konečně nebude muset hlídat jenom za plotem
a pořádně svoje čtyři nohy proběhne.


Dokonalé jarní ráno plné slunce jsem objednala zase já
a tak vlastně hned na začátku jsem si byla jistá,
že každý krok bude stát zase za to.

A tak se ráda s vámi projdu klidně znovu
a snad aspoň trošku vám tohle výjimečné místo schované v lese přiblížím,
takže vyrážíme směr Kodské kaskády...




Přiznám se,
že jsem kdysi v zeměpise asi nedávala moc pozor
a když se řekne kras, vždycky jsem si vybavila spíše ten,
který jsem měla blízko celý život,
tedy ten Moravský,
ale tohle místo je úplně jiné, výjimečné,
nikde jinde než tady jej najít nejde...




Potok, co dal těmto zkamenělým hrázkám jméno,
se klikatí jako stovky jiných,
ale tím, co dokáže tady,
dělá právě z obyčejného zcela výjimečné...




Když jsme opustili břehy Kodského potoka
a vyšli z lesa,
bylo to zase jako z reklamy na dokonalost...


No řekněte sami,
kdo by na tomhle místu takovou chatu nebral,
kdo z nás by aspoň na pár dní nechtěl tady zapomenout na rychlo svět kolem
a vnímat jen ticho a nejlepší barvy jara,
které ani na sebelepší obraz prostě zachytit nelze...


I náš Kuba koukal na tu krásu
a na louce plné odkvétajících petrklíčů vyrobil skoro nehybnou sochu...


No nic, ještě poslední pohled a jdeme dál
a věřte, že pár výjimečností nás tady ještě čeká...


Jen kousek odsud je totiž místo,
kde se dá vrátit v čase o pořádný kus,
skoro na začátek,
zvu vás tedy přímo do jeskyně.



Navíc není vůbec ledajaká,
je dostupná, vápencová, krasová,
v pravěku obydlená
a hlavně fotogenická zevnitř



a taky při pohledu ven


 a taky ve tmě...


A taky při posledním pohledu
a s pomocí slunce. plná překvapení...



A pak se i tady srdce sami objevují...
Jen chvíli jsem je podržela v dlani,
snad jako pocit vděku,
že i tady mě provází na cestách
a značí mi to, co vždycky...


A pak už jen kousek zbýval
a jakoby všech neskutečných obrazů bylo zase málo,
stanuli jsme na tomhle místě jako z pohádky...




U pramene co tu vyvěrá a prý nikdy nezamrzá
a co celou dokonalou potoční krásu v Kodské rokli tvoří...



Rybníček pohádkový, kde jen vodník na stavidle chyběl
a kdyby mohla tahle úžasná lípa vyprávět,
každý by si tuhle pravdu o zašlé slávě zdejšího mlýna poslechl...




Jsou místa, kde cítíte genius loci z každého pohledu,
je těžké se z takových míst zase vydat dál,
ale navždycky si je do paměti zapisuji,
stejně tak i tohle rozcestí v Kodě zůstane jedním z nich...

  
 Když jsme mířili do cíle naší cesty,
v duchu jsem zase děkovala za možnost tohle výjimečné místo poznat,
hlavně proto, že jinak než asi většina co tu byla,
protože být na tak známém místě blízko Prahy sami,
se poštěstí jen málokomu...


A pak ještě pár posledních skoro letních obrázků na památku
a vraceli jsme se zase zpátky.
Bohatší o dokonale prožité ráno,
co bylo pro mě hlavně zase jedním splněným snem...


Nech život, ať tě překvapí,
ale hlavně si nezapomeň nikdy přát...

❤



úterý 18. května 2021

Jako od Lady ...

 Možná znáte ten pocit,
když někde zahlédnete cestou místo z dálky
a víte, že se sem ještě jednou vrátíte...
Stejně jsem to měla s místem, kam vás vezmu dneska.


Je to místo, které je vidět z dálky,
světlý kostelík na kopečku v malé vesničce Hluboš,
kde všechny brdské kopce máte jako na dlani.



Tenhle kostelíček mi už poprvé okamžitě připomněl pana Ladu,
který přesně takový kostelík kreslil na většině svých obrázků,
i když Hrusice tohle nejsou...


Když jsem tenhle hlubošský kostelík viděla poprvé letos v zimě,
věděla jsem, že se sem určitě vrátím,
abych si jej mohla vyfotit a prohlédnout zblízka.
Před časem jsem si na něj vzpomněla zase
a pak si stačilo jen doma postesknout,
že jej asi v jarním slunci už letos nestihnu vyfotit.
A pár dní na to, jsem tam i přesto neplánovaně stála,
protože prý přání se mají plnit
a je navíc fajn, když jsem spokojená a šťastná
a stačí mi tak málo...



A tak jsme tam stáli v poledním slunci,
jen my dva sami...



Je to přesně to místo,
kde obyčejnost a čistá přirozenost vám zaleze hluboko,
každý pohled tady zahřeje
a vy jen zíráte na tu krásu
a nemůžete se hnout z místa...


A když navíc máte štěstí a kromě slunce nad hlavou
vám miliony sluncí leží u nohou,
nechcete odejít,
chcete jen zpomalit čas, vymazat zase skutečnost kolem...


Miluju pampelišky,
tahle žlutá slunce, na které se každoročně těším,
pomíjivá krása několika jarních dní,
co s oblibou každý rok fotím zas a znovu...
Vidět takovou záplavu už v dnešní době není zrovna lehké,
o to větší radost jsem měla zrovna tady...



Ještě jsem chtěla udělat aspoň pár obrázků kolem starých zdí,
nasát atmosféru tohoto místa,
pár obrázků přes letité kaštany,
až do mraků...



Nechtělo se mi vůbec odcházet,
měla jsem tady zase po delší době skvělý pocit i tam uvnitř mě...


A přitom šlo jen o pár chvil s prstem na spoušti v téhle jarní záplavě,
uprostřed ničeho a daleko od něčeho...


Snad se mi sem podařilo aspoň zlomek toho hřejivého obrazu přenést 
a snad jsem vás těmi slunci na zemi,
 v tomhle deštivém týdnu aspoň trošku potěšila.




Mějte se co nejlépe další jarní dny
a třeba hledejte očima obrazy, které vás zahřejí i v dešti.




Zaznamenejte si je, nebo aspoň zapamatujte
a pak z paměti vylovte v okamžiku,
kdy bude třeba šedivo a nevlídno,
za oknem nebo i uvnitř vás.
Stojí za to si je připomenout
a myšlenky pak třeba budou světlejší
 a i ten déšť jednou přestane...


Nesmírně si vážím lidí, kteří mi dokáží vrátit úsměv na tváři,
v dešti i bouřce
a trpělivě se mnou čekají až se zase objeví duha...

❤