Jako od Lady ...

 Možná znáte ten pocit,

když někde zahlédnete cestou místo z dálky

a víte, že se sem ještě jednou vrátíte...

Stejně jsem to měla s místem, kam vás vezmu dneska.

Je to místo, které je vidět z dálky,

světlý kostelík na kopečku v malé vesničce Hluboš,

kde všechny brdské kopce máte jako na dlani.

Tenhle kostelíček mi už poprvé okamžitě připomněl pana Ladu,

který přesně takový kostelík kreslil na většině svých obrázků,

i když Hrusice tohle nejsou...

Když jsem tenhle hlubošský kostelík viděla poprvé letos v zimě,

věděla jsem, že se sem určitě vrátím,

abych si jej mohla vyfotit a prohlédnout zblízka.

Před časem jsem si na něj vzpomněla zase

a pak si stačilo jen doma postesknout,

že jej asi v jarním slunci už letos nestihnu vyfotit.

A pár dní na to, jsem tam i přesto neplánovaně stála,

protože prý přání se mají plnit

a je navíc fajn, když jsem spokojená a šťastná

a stačí mi tak málo...

A tak jsme tam stáli v poledním slunci,

jen my dva sami...

Je to přesně to místo,

kde obyčejnost a čistá přirozenost vám zaleze hluboko,

každý pohled tady zahřeje

a vy jen zíráte na tu krásu

a nemůžete se hnout z místa...

A když navíc máte štěstí a kromě slunce nad hlavou

vám miliony sluncí leží u nohou,

nechcete odejít,

chcete jen zpomalit čas, vymazat zase skutečnost kolem...

Miluju pampelišky,

tahle žlutá slunce, na které se každoročně těším,

pomíjivá krása několika jarních dní,

co s oblibou každý rok fotím zas a znovu...

Vidět takovou záplavu už v dnešní době není zrovna lehké,

o to větší radost jsem měla zrovna tady...

Ještě jsem chtěla udělat aspoň pár obrázků kolem starých zdí,

nasát atmosféru tohoto místa,

pár obrázků přes letité kaštany,

až do mraků...

Nechtělo se mi vůbec odcházet,

měla jsem tady zase po delší době skvělý pocit i tam uvnitř mě...

A přitom šlo jen o pár chvil s prstem na spoušti v téhle jarní záplavě,

uprostřed ničeho a daleko od něčeho...

Snad se mi sem podařilo aspoň zlomek toho hřejivého obrazu přenést 

a snad jsem vás těmi slunci na zemi,

 v tomhle deštivém týdnu aspoň trošku potěšila.

Mějte se co nejlépe další jarní dny

a třeba hledejte očima obrazy, které vás zahřejí i v dešti.

Zaznamenejte si je, nebo aspoň zapamatujte

a pak z paměti vylovte v okamžiku,

kdy bude třeba šedivo a nevlídno,

za oknem nebo i uvnitř vás.

Stojí za to si je připomenout

a myšlenky pak třeba budou světlejší

 a i ten déšť jednou přestane...

Nesmírně si vážím lidí, kteří mi dokáží vrátit úsměv na tváři,

v dešti i bouřce

a trpělivě se mnou čekají až se zase objeví duha...

❤