Štěstí je, když ...

Minule jsem vám slíbila, že vás příště vezmu znovu na Vysočinu,

svůj slib dodržím,

jen ještě to nebude dnes...

Na myšlenku napsat tento příspěvek, mě přivedla minulá noc,

kdy můj spánek byl krátký a já se nemohla do něj vrátit...

Určitě to znáte, že čím víc se snažíte někdy usnout,

tím víc pracuje mozek...

A tak jsem i já v tom úplném tichu spícího domu přemýšlela

a zastavila jsem se na myšlence štěstí...

Kdysi se mě jedna moje zlatá kamarádka zeptala,

jestli jsem šťastná...

Jednoduchá otázka, zdá se, 

ale kolik z nás na ni dokáže skutečně popravdě odpovědět, 

nebo vůbec odpovědět?

Už jste si to někdy zkusili?

Spoustu z nás si myslí, že na štěstí se dá počkat,

že k nám přijde, odněkud zvenčí.

Vypočítáváme v duchu většinou podmínky,

za kterých bychom šťastní být mohli...

Taky jsem si to myslela, 

že budu šťastná, když budou šťastní ti kolem mě,

když budu dělat to, co se ode mě čeká a je běžné a tím i správné, asi...

Že když budu dělat šťastnými ty okolo,
ono ke mně prostě přijde
a pak to štěstí budu cítit i já ...

Někdy člověk musí ujít velký kus cesty aby pochopil,

že je všechno úplně jinak, vlastně obráceně...

Zjistila jsem, že štěstí odnikud nepřijde,

nikdo nám ho nedá,

pokud to skutečné štěstí nenajdeme hluboko v sobě samotných,

v tom, že jsme tady, jedineční, výjimeční,

my, každý z nás originál...

Že když se začneme přesně takto vnímat,

uvědomovat si svoji hodnotu, mít se rádi,

nebudeme na nic a nikoho čekat,

tak pochopíme, že štěstí nemusíme hledat,

protože ho každý máme v sobě,

rodíme se s ním,

je naší součástí...

Přála bych nám všem, 

abychom si to svoje vnitřní štěstí uměli najít nebo i třeba znovu objevit,

abychom našli v sobě to nejdůležitější, co je s osobním štěstím spjaté.

Dokázat se mít rádi za to jací jsme a jakou cestu v životě volíme.

Pak přestaneme čekat na někoho, něco

a začneme si skutečně užívat ten pocit štěstí,
který si v sobě neseme sami, odjakživa...

Protože pokud budeme šťastní my,

bude to štěstí na nás vidět,

pak je konečně začneme rozsvěcovat i kolem a rozdávat ostatním.

Pak přijde to skutečné pravidlo bumerangu:

co vyšleš, to se ti vrátí a štěstí u nás pak zůstane napořád...

Věřím v to a přeji to každému jednomu z nás...

Lidské štěstí je jako fotografování:
Musíš
- zaostřit na to, co je důležité,
- zachytit to úžasné
a když se ti to nepovede, zkusit to znovu...


PS: Takže Kačí, ano, já jsem šťastná, už to vím...

❤

Klid na Vysočině ...

Tak jsem si po delší době dovolila zase dovolovat,

více než tři dny volno v kuse,

pro mě neobvyklé...

Těšila jsem se jako děti na podzimní prázdniny,

cíl byl jasný- opět milovaná Vysočina,

po pár měsících...

Naposledy jsem se tady koupala v rybníku a trhala borůvky,

tentokrát jsem měla na sobě několik vrstev a místy,

když už mi prsty přimrzaly ke spoušti, poslušně i na rukou rukavice...

Tady, více než u nás na jihu, už přišel ten pravý podzim,

kdy i když se slunce snažilo,

vítr a mrazivý vzduch byl v převaze...

Takže to bylo zase úplně jiné,

ale výjimečné, jako vždycky...

Přemýšlím, kam vás zase vezmu nejdříve,

protože jsem toho tam prošla, to dá rozum, zase dost a dost...

Vezmu vás tedy nejdřív tam,

kam mě vedou moje první kroky vždycky-

okruh přes les do polí

a kolem ztichlé hladiny rybníka Sykovce.

Vzduch byl studený a moje ruce s ním, 

ale tuhle krásu nešlo nefotit..

Tuhle cestu jsem fotila už mockrát,

asi jako většinu obrazů dnes,

ale přesto jsou všechny zase úplně jiné,

výjimečné a neopakovatelné,

třeba jako tohle stádo, co se mi ukázalo jenom na mžik...

Cestou kolem rybníka mi dělaly společnost zase jenom kačenky,

jinak bylo zase kolem jen úplné ticho a všude ve vzduchu byla cítit zima...

Dokončila jsem svůj první výšlap

a s pusou ošlehanou větrem

a prsty zmrzlými na kost, jsem se vrátila do chaty.

Nic z toho mi nevadilo,

zase jsem měla tu "dušičku v peří" jak mi jako malé říkávala kdysi moje babička...

Ale až teď dokážu cítit ten pocit uvnitř, hluboko,

ale určitě úplně přesně, jak to tehdy myslela...

Děkuji vám všem,

kteří jste měli chuť se projít studenou cestou

a došli se mnou až do mého prvního cíle tady.

A třeba se zase za nějaký den vraťte, ukážu vám místa,

kde se zastavil čas...

Jací jsme ve skutečnosti vychází vždy z toho,

kde jsme byli a co jsme zažili...

❤

Zlatou stezkou ...

Kdo čeká exkurzi do zlatých dolů nebo klenotnictví, toho asi dneska zklamu,

ale kdo má chuť se se mnou zase projít

a načerpat sílu z jednoho dokonalého podzimně- letního dne,

zvu vás se mnou zase do ticha

a zlatého spadaného listí...

Tahle cesta byla plánovaná už dlouho,

chtěla jsem hlavně na místo, které jsem objevila před časem v mapách,

žádná značená cesta k němu nevede,

daleko od civilizace, ale podle místa měla splňovat všechna pro mě nej..

Měla jsem před sebou poslední letošní slunný podzimní den,

tak jsem zase obula Toulavky, sedla na vlak a ujížděla vstříc snu...

České dráhy mi malinko pozměnily trasu,

protože zpoždění zrušilo moji snahu, aspoň jednou využít přípoj od vlaku

a zkrátit si cestu k cíli...

Jenže měla jsem jít asi jinou cestou,

takže nakonec jsem rychlostí blesku změnila trasy v mapách

a vystoupila úplně jinde, abych se vydala neplánovanou cestou...

Už když jsem na začátku zahlédla tuhle dokonalou barevnou krásu v prvním lese,

jen jsem se usmívala a děkovala,

měla jsem jít tady, věděla jsem to už tam...

No řekněte,

kde uvidíte takové barevné koberce přesně vedle sebe,

jako by je někdo z toho kopce rozmotal...

Neměla jsem jít původně kolem potoka,

ale myslela jsem na něj před časem. 

Jaké je asi údolí,

když ho pokryje zlatá deka,

když do ticha je slyšet stále stejné zurčení vody?

Měla jsem tudy prostě jít i dnes...

Měla jsem se v tichu potěšit v údolí,

abych potom zase šustící cestou vystoupala do kopců,

abych pár podzimních pokladů ještě viděla ve slunci...

Třeba jako tyhle zvonky ve stráni,

no není to pohádka, ještě je uvidět, v té záplavě listí?

Poslední zacinkání, než je spálí první mrazíky...

Po hřebeni jsem zase šla cestou, kterou jsem neměla v původním plánu

a nikdy dřív jsem tudy ani nešla, ale zase sem tam někde uvnitř o téhle cestě přemýšlela,
kdysi...

Snad proto, že každá cesta má svůj význam,

ideálně nastavený čas,

tak pro tuhle krásu, jsem prostě zase měla tudy jít právě v tento den...

A pak už jsem šla cestou, kterou jsem v původním plánu měla i já,

blížila jsem se na místo,

které bylo mým hlavním cílem...

Kdo mě tady znáte, asi tušíte, že to bylo zase vysoko,

zase na skalách, zase nad řekou, zase u borovic...

A asi vás nezklamu...

Když jsem po poledni vyšla z lesa na tuhle neznačenou vyhlídku,

otevřel se pode mnou tenhle kaňon barevných kopců.

Slunce svítilo na celou barevnou dokonalost,

já tam jen v údivu seděla a zírala na tu krásu pod sebou...

Když jsem tam ztratila pojem o čase a vyhřála na skalách,

naštěstí slunce bylo kontrolkou,

abych se tam dočista nezapomněla...

Sestoupila jsem až dolů do údolí,

jako mockrát, jen zase jinou cestou,

abych dokončila svoji ódu na dokonalý letošní podzim...

Není lepší místo, než tady, u mojí milované Oslavky,

ještě naposledy letos, jsem ji musela vidět v podzimním slunci,

než všechna zlatá i tady zmizí,

než první mrazíky změní zelenou na březích...

Ještě naposledy jen smočit aspoň ruce a sluší se taky poděkovat,

za tento den jako ze snu,

i za všechny minulé výpravy,

které jsem blízko téhle věčně spěchající řeky letos už prožila...

A když den se chýlil ke svému konci,

spěchala jsem k cíli,

bohatší o další dokonalý pocit,

že jsem byla zase ve správný čas na správných místech,

že jsem si dosyta užila dokonalého podzimního zlata...

Děkuji ale také vám všem, 

kteří jste měli zase chuť se se mnou toulat a doprovodili mě až do úplného cíle...

Přeji všem, aby i další dny byly fajn,

aby i třeba i první mráz přinesl dny, na které se nezapomíná...

Špatná zpráva je ta, že čas letí,

dobrá zpráva je ta, že vy jste pilot...

❤