Srovnat nesrovnatelné...

 Dneska vás zvu na výlet dál, než lze jenom dojít pěšky.

Před časem jsem si vymyslela po dlouhé době výlet,

kdy trošku popojedu vlakem, busem

a nakonec pořádně prošlápnu Toulavky.

Zvu vás tentokrát do míst,

kde vás určitě bylo dost,

nebo jste o nich aspoň slyšeli...

 

Když jsem o víkendu usedala na ranní vlak směr Vysočina, měla jsem radost,

že po dnech deště vychází hned první z mých plánů.

Rozhodla jsem se, užít si slunečný den,

nasát jaro, nikam nespěchat 

a po delší době jsem vsadila i na místo,

které mně pozitivně vždycky dobilo moje baterky,

navzdory předpokladu zástupů lidí

se stejným nápadem toho dne, jako já...

 

Nebudu vás napínat, kam mě intuice vedla,

kdo v Telči byl,

dá mi zapravdu, 

že patří k místům a městům,

které jsou nezaměnitelné a nezapomenutelné...

 

 

 

Snad abych se připravila pozvolna na zástupy lidí,

intuitivně mě to vedlo oklikou, 

cestou kolem rybníka,

kde jsem s místní ochrankou nasávala pohodu 

v tomto slunečném dopoledni...

 

 

 

 

Už jste někdy měli takto blízko tyhle krasavce?

Pózovali ve slunci statečně 

a kdybych místo mých Toulavek 

jim dala ochutnat něco lepšího, 

snad by mě ani odejít nenechali...

 

Přemýšlela jsem cestou po břehu,

jak dokonalé načasování jsem vybrala,

aby každý obrázek byl jako námět na obraz...

 

A to jsem netušila, 

že opravdová reklama na jaro a jeho krásu,

 mě i uprostřed města teprve čeká...

 

 

No řekněte,

 jestli tahle pampelišková cesta není výjimečná?

 

Když jsem došla do parku 

a uviděla všude stovky odstínů mé milované jarní zelené,

věděla jsem, že tady se ztratím,

ale jinak, než na první dobrou napadne...

 

 

Ztratím se po mém, jako už mockrát,

když jdu tam, kde každý pohled pohladí,

kde navzdory lidem kolem, jsem najednou sama,

ztratím tu základní myšlenku nás lidí,

která nás pořád někam žene.

 

 

Klidně si na hodinu sednu na to nejúžasnější místo

a klidně vypnu aspoň na chvíli hlavu

a ztratím pojem.o čase a místě

a jsem jen já tady a teď.

 

 

Poslední dobou zjišťuji,

že tyhle "dobíjecí" stavy mívám čím dál častěji

a dokážu zírat na věci,

 které většina bez povšimnutí přejde...

Často si všímám obrazů, které jiní nevidí

a zároveň si uvědomuji,

jak tímto je v každém člověku vlastně úžasná výjimečnost.

Fotím moc ráda, v tom okamžiku se ztrácím v čase

a je jen tahle sekunda, obraz a můj pocit...

 

 

 

Mockrát jsem ten den právě v tomto městě přemýšlela, 

že v dnešní době fotí vlastně každý,

ale co ho k tomu ve skutečnosti vede?

Kolik lidí má podobný pocit jako já

a proč obrovské množství lidí

 fotí dnes hlavně kvůli očekávání,

reakcí ostatních na ihned zveřejněné obrazy 

kdekoliv po síti?

 

Myslím si, že je veliká škoda, 

že sice památka v podobě fotek 

je dnes dostupná skoro všem,

ale mám pocit, 

že tu skutečnou radost z okamžiku zachycení,

zažívá jen málokdo...

 

Je ale dobře, že to každý máme jinak,

stejně jako v životě,

někdo se žene za věčným doháněním ostatních

a někdo jde vlastní cestou...

 

 

 

Třeba jako já,

chodím jinudy než většina,

hledám obrazy a detaily, 

které vnímá možná jen málokdo

a asi i jinak...

 

 

 

 

 

 

 

Chodím po cestách, co většina mine,

záleží mi na okamžicích,

málokdy už na věcech...

 

 

Nerada v životě srovnávám,

lidi, místa, okamžiky, nic z toho...

Ve většině případů je to myslím i zbytečné,

protože nic v životě není stejné,

nedá se vrátit, změnit,

vždycky jde jen o náš úhel pohledu.

Snad právě proto, 

aby srovnání nepřinášelo bolest z toho,

co bylo a už není,

aby nezakrylo co je teď a třeba může být...

 

 

 

Slunce mi svítilo nad hlavou 

a já se pomalu dostala tam,

kam vedly kroky většiny těch, 

kteří ten den do Telče zamířili...

 

Tohle pohádkové náměstí je prostě skvost.

Kdyby uprostřed nebylo tolik lidí,

člověk by řekl, že se tu čas vážně zastavil...

 

 

Mám ráda "hladící"obchody,

tam, kde mají věci pro radost,

kde slovo potřebuji nahradíte slovem přála bych si.

Kde mají věci na které se aspoň v duchu usmíváte 

a i když nic nekoupíte, 

vycházíte, jako by vás někdo právě pohladil...

 

 

 

 

 

Tak přesně takové jsem potřebovala,

 byly ten den otevřené jako jedny z mála,

snad taky jako na moji objednávku...

 

Když jsem stála skoro před každým domem

a zírala nahoru do oken,

přemýšlela jsem nad tím, jako pokaždé,

kdo tam asi bydlí. 

Kdo má to štěstí, že takové bydlení má

a vlastně, jestli tohle vůbec štěstí je?

 

 

 

 

 

 

Jestli je výhrou vlastně bydlet někde, 

kde pořád proudí davy,

kde pohodu a klid málokdy zažijete?

Zase úhel pohledu

a zase těžko srovnávat a s čím vlastně?

 

Ať je to tak, či tak,

tohle město vždycky bude mít 

pro mě zvláštní atmosféru.

Navždycky to bude město, plné mých vzpomínek,

kde jsem zažila neopakovatelné a výjimečné okamžiky,

které jsem si uchovala v obrázcích,

i v sobě navždycky...

 

 

 

Děkuji vám všem, 

kteří jste měli chuť se zase vydat se mnou,

dívali se mýma očima a vnímali moje pocity.

A těm, kteří v tomto dokonalém městě byli,

snad jsem ze vzpomínek vytáhla jen obrazy,

které mají zapsány jako jenom ty,

 na které se nikdy nezapomíná...

 

 

Mějte se hezky,

užívejte jarní dny,

nesrovnávejte, nečekejte,

žijte teď a tady,

vždyť i dnes si tvoříte vzpomínky na někdy...

Když změníme obrazy ve své mysli,

změníme i film, 

ve kterém hrajeme...

❤