Když jsou všichni doma...

tak to je přesně ten čas, 

kdy já nazouvám Toulavky

a jdu ven...

Už se z toho stala pro mě skoro tradice,

poslechnu intuici,

umlčím desítky důvodů v hlavě,

proč zůstat jako všichni ostatní doma

a vycházím...

 

Navíc není přece špatné počasí,

jen špatné oblečení.

Tak pojďte se se mnou projít mlhou,

zkusit vidět to,

co někdy, někdo, nikdy nevidí...

 

Když jsem dneska vyšla do úplně vyprázdněných ulic,

říkala jsem si,

jak my lidé jsme často zvláštní.

 

 

 

 Když musíme do práce,

lamentujeme, že nemůžeme být doma.

Když jsme doma,

stěžujeme si na nedostatek času

a vymlouváme se často na čas, 

který ani doma nezbývá

nebo počasí,

které jsme plánovali taky jinak...

Hledáme výmluvy,

místo snahy změnit zaběhnuté vzorce,

udělat něco jinak,

přitom stačí tak málo...

 

Zároveň ale pro mě vlastně dobře,

šla jsem ven s jistotou,

že si užiju jistě klid a samotu na obrázky v krásné šedi...

 

No není i tohle krása,

i když barvy se schovají

a obrazy před očima mají jen nádech šedi?

 Ty malé kapky rozpouštějícího se sněhu a mlhy, 

co ulpí na každičké věci.

 Tahle zvláštní záclona,

dělá ze zdánlivě obrázků bez čistoty dokonalost...

 

 

 

Kdybych seděla doma,

nikdy bych neměla šanci vidět

třeba tyhle zapomenuté podzimní krasavce,

 

ani tahle poslední oranžová slunce,

která odolala sněhu...

 

 

 

 

Nebo jedinou kvetoucí růži výjimečné barvy,

která pro mě jistě byla jako znamení

a hlavně pozdrav a poděkování pro jednoho anděla,

kterému patřila okamžitě moje první myšlenka,

když jsem ji uviděla ze sněhu kvést...

Proto jsem si jistá, že kdybych dnes kvůli ničemu,

tak kvůli téhle žluté krásce je dobře,

že jsem nezůstala dneska jako všichni doma...

 

 

Mám ráda barvy,

modrou oblohu, zelenou barvu na loukách 

a v korunách stromů,

stovky barevných kytek,

ale když jsem dneska koukala do hledáčku

a viděla jen šedou se závojem,

byla jsem šťastná,

že můžu vidět i nebarevně...

 

 

 

 

 

 

Minule jsme psala o vděčnosti,

dneska mě tohle slovo napadlo mnohokrát taky.

Není potřeba se hnát za čímkoliv,

stačí jen přijímat, vnímat a být vděční za všechno,

co máme na dosah,

ale mnohdy nic z toho nevidíme... 

 

 

 

 

Často nám život běží v zaběhnutých kolejích 

a necháváme si ujíždět nové spoje,

jen kvůli našim starým přesvědčením 

nebo naší pohodlnosti.

 

Když jsem byla skoro v cíli,

právě tohle mě napadlo,

že jsem šťastná,

že jsem dneska z mých kolejí opět sešla

a měla jsem tak před sebou ještě jedno zastavení,

které právě v tomhle tichu a se zbytky sněhu,

bylo to pravé nakonec...

 

A nespletla jsem se.

Pojďte tedy vstoupit do míst,

kde přání se sdělují nebo šeptají

a když jim uvěříte,

jistě se i plní...

 

 

 

   Tak račte si sáhnout třeba přímo na štěstí,

tady u těch nejtypičtějších vánočních postaviček,

které jsou jako z pohádky...

 

 

 

 

 

Když se na ně podíváte trochu víc a blíž,

můžete mít pocit,

že v tom vlhkém dřevě snad vidíte život...

 

 

 

 

Nebo můžete svoje přání poslat,

ale pokud nemáte zrovna čím psát,

 

 

 

stačí jistě zazvonit

a přání na správné místo doletí...

 

  Věřit se dá na cokoliv a jistě nejen v čase adventu,

není potřeba nic psát,

mnohdy ani zvonit,

stačí jen věřit,

že přání se prostě plní

a to nejen v pohádkách a o vánocích...

 A že hezky člověku může být kdykoliv,

nezávisle na čase, počasí i místě, 

stačí se rozhodnout a poslechnout sebe sama

a třeba se vydat do mlhy

a věřit, že vám bude dobře...

 

Tak snad se vám šlo stejně jako mně,

nevadila ani padající mlha

a třeba jsem vás navnadila, 

až bude zase tak "krásně hnusně",

tak se vydáte sami kamkoliv

a uvidíte třeba podobně jako já, 

výjimečně, obyčejně, jenom tak,

jak se dalo vidět jenom dnes...

 A pak i ten čaj doma bude chutnat ještě o poznání líp,

slibuji...

Krásný adventní čas vám všem.

Nechte život, 

ať vás překvapí...

❤