Mrzlo až hřálo ...

 Ne, vůbec se mi nepomotalo nic v hlavě,

jen když jsem přemýšlela nad povídáním nad mými novými obrázky,

přišlo mi právě tohle jako příznačný název.

Když jsem tento pátek vstávala se sluncem,

naskytl se mi opět tento dokonalý pohled na horizontu.

Tam v dálce bylo Mrazíkovo a mě tenhle pohled zahřál i bez slunce...

Plešivec, tenhle známý brdský kopec,

který mám na dosah,

je cílem mé optiky několikrát za den a nejinak tomu bylo i včera ráno.

Vlastně jsem ani neměla v plánu se jít projít zrovna v mínus dvanácti,

ale doma mě znají, stačí jediný pohled na mě, když zírám do dálky u okna

a byla jsem vlastně jen popostrčena na rychle oblékací manévr...

Když jsem zase proběhla uličkou mezi starými domky,

vyšla jsem vstříc rannímu slunci,

mráz zmizel a zůstalo jen teplo uvnitř mě...

Slunce osvětlovalo nekonečné pláně

a já zase jen cvakala a cvakala spouští na foťáku...

Uvědomila jsem si,

že jsem se dostala do fáze,

kdy v tyhle chvíle nepřemýšlím nad ničím z běžného žití kolem mě,

říkám, že resetuji mozek

a vnímám jenom obrazy teď a tady...

No není tohle dokonalost,

zase jen já, sama a tahle mrazivá krása na dosah?

Tak schválně,

taky saháte vždycky dlaní do sněhu 

a pozorujete ty dokonalé ledové hvězdičky,

jak se rychlostí blesku roztápí v dlani?

Jak je každá jiná a jsou tak dokonalé, křehké

a že namalovat stejnou ani nejde.?

Tahle třpytivá krása,

kterou máme letos nadosah všude,

mě stejně nepřestane překvapovat.

Přesně ten pocit cítím tady zase, 

ten okamžik který buď zmeškáš, nebo zaznamenáš...

Tak co třeba-

dívali jste se někdy přes skleněné a pocukrované větve do dáli?

Já vím, jsou to jen obyčejné sněhové obrazy,

jen únor jak má být,

já jsem za ně ale přesto ráda,

jsem vděčná za vnímat, užít si a zaznamenat...

Vždyť ne každý může takto vyjít ven,

volně se nadechnout kdykoliv to pocítí třeba ráno u okna,

je nás spoustu, 

které tahle divná doba plná omezení, strachu a nemoci uvěznila...

Ne každý může dělat volně to co by rád,

ne každý má navíc takové ticho na dosah,

ne každý má chuť obyčejné věci jakkoliv zaznamenat.

Ale já věřím, že každý máme v sobě možnost volby,

pokud to jen trošku jde,

najít si něco, co nás třeba i mrazivém dni rozehřeje.

a navíc můžeme tenhle pocit v sobě znovu nalézt,

když nám není později zrovna nejlépe...

Já mám to štěstí,

že když zapomenu, co ten pocit štěstí je a kde ho třeba zase hledat,

tak vedle mě stojí dost těch,

kteří mě to vždycky připomenou...

Právě díky tomu a možná právě proto,

jsem na mém nejoblíbenějším místě tady,

s dokonalou kulisou na horizontu zalehla do bílého koberce 

a pro všechny moje anděly bez křídel,

jsem jednoho speciálního opět vytvořila,

protože kdy jindy,

když ne teď,

komu jinému než jim...

Vždycky je možnost,

udělat něco jen tak

a i když už dávno nejsme věkem děti,

někdy je dobré nic neřešit

 a jen se rozpomenout na ten čas,

kdy jsme se uměli radovat a užít si všechno spontánně.

Kdy jsme nečekali na až a někdy...

Tak schválně,

koho letošní zima už zlákala udělat stejného,

nebo koho z vás právě napadlo,

že po x letech při nejbližší příležitosti zalehnete taky?

Ten pocit vážně stojí za mokrá záda a vlasy

a nebojte, vstanete určitě,

nebo třeba bude vedle vás stát ten váš anděl,

který vám na nohy zase bezpečně pomůže,

jako už mockrát a nejen ze sněhu...

Chraňte si všechny úžasné anděly kolem sebe,

dělejte věci spontánně a užijte si každou takovou chvíli...

Ať vás denně aspoň na chvíli něco mile překvapí

a buďte šťastní třeba za sebemenší chvíli,

kdy klidně i v mrazu vás tam uvnitř bude cokoliv hřát,

samotné nebo s andělem za ruku...

Dávejte na sebe pozor,

věřte v dobré konce a hřejivý pocit klidně v mrazu...

Využij každou příležitost,

kterou ti život dá,

protože některé věci se stávají jen jednou...

❤