Letním dnem zpátky v čase ...

Jak jinak zahájit prázdninový čas, než pořádným výšlapem.

Tak jsem v den vysvědčení vyšla slunci vstříc

a s prvním možným vlakem jsem jela opět směr Jihlava,

mým cílem bylo místo kousek dál, údolí říčky Brtnice.

Když jsem vystoupila ráno na nádražíčku v Dolním Smrčné,

jako lusknutím prstu jsem se vrátila zpátky v čase.

Procházela jsem vesničkami,

kde jako by se zastavil čas a navíc v tuhle hodinu jsem nepotkala ani živou duši.

Při pohledu na první kostelík v dálce jsem si vzpomněla na Chalupáře,

na návsi u rybníka jsem viděla obraz koupající se Doubravky s nákupem,

z kultovního filmu Léto s kovbojem...

Až v Brtnici, se začali courat i nějací lidé

a míjely mě děti s obaly s vysvědčením...

Mají tu krásné uličky a taky zámek,

ale moje cesta vedla jinam,

tam, kde budu pořád jen sama se sluncem nad hlavou...

První zastávku jsem měla naplánovanou už dopředu,

chtěla jsem zažít pocit plavat v úplně opuštěném rybníce.

Musela jsem si počkat spoustu let,

ale podařilo se až tady ...

Krásné místo, 

pálící slunce, kvákání žab, kukačka z lesa a já...

Kdybych neměla před sebou ještě dvě třetiny cesty,

asi bych se tady utábořila,

bohužel cílů bylo ještě dost,

takže nezbývalo než se vydat zase cestou necestou.

Přes louky, co byly dokonalou botanickou zahradou,

smrkovým lesem, kde moje srdce a oči zase plakaly nad tím suchem a zkázou...

Ale vždycky, když jsem zoufala nad tím,

 jak mizí všechny jehličnaté lesy i tady, objevilo se pohlazení.

Třeba jako tady, když jsem procházela kolem takovéto jedlové krásy...

Celou cestu jsem měla po levé straně šumící Brtnici,

kde jsem občas zašla až k ní,

aby mi její voda pomohla přečkat horký den.

Taky jsem zamávala dokonce i trpaslíkům...

Škoda jen, že po pravé straně jsem procházela kolem smrkové apokalypsy,

nekonečných planin,

kde už nešlo zachránit nic,

ale nechat za sebou takovouto zkázu, jsme neměli právo udělat ani kvůli kůrovci,

ani kvůli suchu...

Příroda by si určitě aspoň z části pomohla sama, tohle člověk udělat prostě nikde neměl...

Tohle údolíčko se díky tomu změnilo už moc

a za rok, už nebude snad ani cesta,

po které jsem šla kilometry já...

Dalším zastavením byl starodávný mlýn

který tu stojí už od 13. století zase jako němý svědek dob dávno minulých,

dávno zaniklé osady Doubek...

Zase tu nebyl nikdo,

takže jsem se zase mohla v čase přenést...

Pohledem za okna plná pavučin jsem si představovala pana mlynáře 

a klapot vodního kola a povozy odvážející mouku...

Dál kolem kapradinového lesa jsem se dostala až na louky...

Asi poprvé v životě jsem se zula a celé je prošla bosky.

Na konci sedla do trávy a pozorovala tu barevnou krásu, nebeské divadlo

a snažila se jen nevnímat suchou hradbu na obzoru...

Posledním zastavením a hlavním lákadlem pro mě,

 byl tenhle středověký skvost-

hrad Rokštejn...

Ač hrad v létě značně okupovaný,

tenhle den byl opět jen a jen pro mě...

 

Chvíli tam stát,

nechat na sebe působit minulost,

zavřít oči a zase se vrátit v čase...

V hlavě mě zněly kopyty koní a řinčení brnění

a jako bych i středověkou hudbu zaslechla...

Člověk by tam vydržel stát dlouho, 

kdyby čas, ten věčný lidský poháněč, nehnal i mě,

protože mě čekal poslední kus cesty,

 daleko od řeky, daleko od lesa, cestičkou mezi lány obilí...

Cestou na nádraží jsem si přehrávala dokola obrázky dnešního výšlapu,

představy z doby dávno zapomenuté,

ale i všechno přítomné, co jsem míjela...

Zase jsem měla spoustu poprvé,

zase jsem nelitovala jediného zastavení, jediného obrazu.

A nebyla bych to já, kdyby nebyl bonus na závěr.

Dnes žádná srdce, i když po cestě samozřejmě byly,

ale vlak...

Když jsem přicházela na nádraží, měla jsem před sebou dvouhodinové čekání 

na plánovaný spoj.

Když jsem přicházela ke kolejím, koukla jsem jen tak na spojení

a jako na objednávku, začala blikat červená světla, můj poslední spoj měl deset minut zpoždění,

takže přijížděl právě teď...

Stačilo jen poděkovat, nastoupit a ujíždět nečekaně zpět k domovu...

Prostě zase stačilo si trošku přát a možná být jednoduše vděčná...

Zkus aspoň jednou za život se při chůzi venku zastavit,

kouknout na nebe a uvědomit si, 

jaké máš štěstí, že tady jsi...

❤