O šípkových růžích ...

Když jsem na začátku týdne vycházela ráno na svoji další cestu,

slunce svítilo vysoko nad hlavou a vzduch byl jako v červenci...

Měla jsem namířeno do ticha,

tentokrát jsem se chtěla dotknout hlavně minulosti.

Moc věcí poslední dobou neplánuji dopředu,

tak i tahle cesta dostala směr až na nádraží...

Když jsem stoupala nahoru nad město a minula místo,

které vám ukážu, ale až příště,
můj plán se změnil v okamžiku,
když jsem zahlídla směr cesty přede mnou...

Před časem jsem přemýšlela nad tím, že s příchodem

 červnových dní začnou kvést zase jedny z mých oblíbených kytek, tedy keřů

a že se jich po roce už nemůžu dočkat.

Fotím je každý rok,

pokaždé jinak.

Jejich vůně mě, hned po akátech a lípách, dostává úplně nejvíc.

Takže když jsem tentokrát nechala domy za sebou,

nevěděla jsem, že se moje cesta změní rázem tak,

že se ocitnu v pohádce

a moje přání se zase začnou plnit,

přesně ve správný okamžik...

Po pár krocích, kdy tráva byla stejně velká jako já

a cesta vedla středem akátového lesa,

všude kolem mě byly šípkové keře...

V ten moment jsme si začala notovat písničku z mé nejoblíbenější pohádky...

Vzpomínáte?

Na sedmém lánu u sedmé sýpky
svítil jak svíce růžový keř.
Však někdo tam k ránu podťal ty šípky,
nevzejdou více,nevěř či věř.

O šípkových růžích řeka tiše zpívá,
koně nesou v hřívách tu píseň tam v dál.
O šípkových růžích po nichž se mi stýská
i ten vítr v břízkách mi zpíval a hrál.

Na sedmém lánu u sedmé sýpky,
svítil jak svíce růžový keř.
Však někdo tam k ránu podťal ty šípky,
nevzejdou více,nevěř či věř...

A tak jsem si tam normálně, mezi tou voňavou záplavou zpívala.

V tom tichu, v žáru dopoledního slunce,

s modrou oblohou nad hlavou,

uprostřed vinic,

jen já a vůně planých růží...

Až tady jsem si poprvé všimla,

jaké druhy a odstíny může tahle křehká krása mít.

Šla jsem kolem spoustu let starých keřů,

co měly stonky jako stromy a byly skoro do mraků...

Nikdy a nikde, jsem takovou záplavu růží neviděla.

Mockrát se mi za tu cestu vybavily obrázky pohádky,

na trny jsem nemakala, 

nikdo mě budit nemusel,

ale u téhle brány jsem měla pocit, že za ní, by ta pohádka být mohla...

Obešla jsem jí podél vinic z druhé strany

a pohádka to byla...

Tenhle voňavý pohled přes stařičkou zahradu

a v dálce s jedinými šlehačkovými mraky na obzoru,

tak tohle, byla pro mě zase pohádka,

teď a tady zase jen pro mě, pro vás...

Tak snad jste se se mnou, v tomto království růžových keřů,

potěšili stejně jako já i bez prince Jaroslava...

A jestli budete mít čas, stavte se zase příště,

provedu vás místy, která jsem míjela cestou,

kvůli kterým jsem vedla svoje kroky v tomhle parném dni,

v místech, kde se vážně zastavil čas...

Děkuji za vaši chuť jít v tom horkém červnovém dni se mnou,

díky za to, že si aspoň občas,

 vzpomenete na pohádky...

U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě 

a přece tam nenalézají, co hledají ...

řekl Malý princ...

💗