Loňské sněhokupy ...

Snad to nebude vadit,

ale tímhle příspěvkem bych se ještě ráda vrátila zpět 

do předposledního dne loňského roku.

Zase jsem poslechla intuici a rozhodla se teď a tady...

Během čtvrt hodiny jsem vymyslela plán, 

jak změnit poslední mé volné odpoledne před Silvestrem, co roky trávím v práci...

Pomohl kámoš internet a webkamera na Vysočině,

tam, kde je to moje srdcovka a místo naší každoročné letní dovolené.

Touha vidět sníh nás vybičoval k rychlo akci, kdy jsme během čtvrt hodiny seděli v autě 

a směřovali v dešti vstříc přání vidět letos ještě sníh...

Někdy člověk musí udělat něco, co mu hlava velí, že nemůže vyjít,

snad proto, aby nepřestával věřit a přát si...

Stejně jako já, celou cestu, kdy všechno kolem bylo zelené 

a sklo nám zkrápěl nekonečný déšť.

Až dva kilometry před cílem, se jako mávnutím od Mrazíka, náš sen začal plnit.

Vystupovali jsme do závějí a sníh nás skoro zasypal,

proto jsme hned zamířili do lesa...

A tam nás obklopila pravá bílá pohádka...

Čekali nás smrkoví velikáni,

co jsem se s nimi potěšila aspoň tady,

 na rozdíl od lesů u nás statečně odolávají ještě suchu a kůrovci...

Všechno, co u nás bylo v blátě, tady zasypaly bílé kusy sněhu

a vytvořily pohádkovou lesní peřinu...

Dokonalost, čistota, krása,

ticho...

Cesta bílá jako kupy šlehačky,

jako bílé polštáře mraků, co jako by se snesly k zemi.

Všechno zasypaly...

Jen studánky, ty tady odolávají všemu,

v létě vedrům, v zimě bílé záplavě.

Ještě na skok k rybníku.

kouknout na hladinu uzamčenou mrazem...

A pak už jsme se jako sněhuláci vraceli spokojení zpět k autu

a zbývalo si jen přát, ať cesta zpět je bez zádrhelů....

Zamávali jsme nekonečným sněhovým kupám 

a já zase v duchu děkovala,

za tento nápad.

Za to, že vše bylo ještě lepší, než jsme si přáli,

za to, že tenhle výlet nemohl být lepším zakončením roku,

kde žádný výlet mě nikdy nezklamal

a došla jsem šťastně vždycky do cíle,

za to, že se moje přání plní...

Pokud nevyjádříme svoje plány a sny,

není šance, aby se splnily...

❤