Tak jsme se zase jednou netrefili a vybrali víkend,
který byl na počasí lepší než ten nejlepší aprílový...
Po pár měsících jsme se zase vrátili,
tam, kde je to roky naše srdcovka, tam, kde se čas i život zpomalí...
Naštěstí umím chodit i mezi kapkami deště,
takže jsem si i pár té čisté voňavé krásy dovezla i s sebou ve foťáku...
I když jsem šla cestou, co už po těch letech znám skoro zpaměti,
pořád bylo co obdivovat, nad čím žasnout a děkovat,
že ještě taková místa jsou...
Tak třeba lesní školka ze samých jedliček...
No není to krása?
A ta vůně, když rozemnete tu zelenou pichlavou krásu mezi prsty.
Za mě objevený nejlepší parfém na světě...
Za mě objevený nejlepší parfém na světě...
Mysleli jsme, že budeme mít plné koše hříbků, ale už je na ně asi zima
a tak jsem fotila skoro samé krasavce pro veverky...
Moje cesta musela končit jasně u rybníka, protože les, skály a voda, to je moje...
Místy jsem si připadala jako v tajze- močály, břízy a padající listí do vody...
Krása i když mi lilo za krk.
Tyhle obrázky mi prostě za to stály...
Ten vítr a popadané větve a stromy z neděle jsem ale raději nefotila.
Je to obraz, co chci vymazat, takovou si Vysočinu pamatovat raději nechci.
I když je to možná ale jen další upozornění na to, že ne všechno člověk dokáže naplánovat.
Jsou pořád věci, které se dějí nezávisle na vůli nás lidí a je dobře s tím počítat...
Proto si nezbývá než přát, aby nás dál čekaly už jen samé hezké dny,
bez velkých výkyvů, ať už počasí nebo čehokoliv, co nás může v životě překvapit...
Příroda není naše dědictví po předcích, ale naše půjčka od potomků ...
❤