motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pondělí 1. května 2023

Když se staví domov...

 Dneska vás vezmu zase na další výlet.
Zvu vás jen kousek od nás,
nebudeme nikam jezdit,
bude stačit zase obout Toulavky 
a seběhnout za posledními domy v ulici do údolí.

Tentokrát bylo ale hlavně potřeba poprosit moji nohu,
která je už momentálně pár týdnů hlavním důvodem,
proč cest v mém životě je tak málo.
Tak stačilo jen, aby mě aspoň kousek nesla
nebo aspoň cíl cesty,
aby dokázal odpoutat pozornost jinam...
 

Podařilo se a tak jsem dneska nakonec 
vyšla zase ve slunci,
vstříc jarnímu odpoledni,
nasát do sebe co nejvíc obrazů,
kvůli kterým mám jaro nejraději...
 

 
Každoročně se těším,
až tahle dokonale májová zelená
změní k nepoznání měsíce spící listnatý les.
 


I když jsem tudy šla ve svém životě mockrát,
nikdy mě nepřestane tenhle pohled těšit.
A když ještě pomůže slunce,
nejde nefotit...
 


Dneska jsem se rozhodla,
že půjdu jinam
a hlavně ne moc pohodlnou cestou.
Vybrala jsem si totiž spíš necestu,
kde i čtyřnozí mají problém najít skulinu v kopřivách,
ale tentokrát stačilo jít jenom za zvukem...
 
 
 

Za zvukem vody,
za potokem klikatým,
co si razí cestu
a často překonává i domovy...
 
 
Ano, domovy i přehrady,
které tady v tichu a klidu
 už pár let staví ti nejlepší tesaři na světě,
kteří naší Bobravě dali už kdysi i své jméno...
 

 
 
 
Takže cíl cesty je tímto jasný
a zdejší obyvatelé definitivně prozrazeni...
 
 
 
 
Vím, že jsou považováni za škodnou,
vím, že dělají na řekách i potocích 
dle nás lidí jenom problémy,
ale kvůli posuzování proč ano a proč ne
 jsem sem rozhodně nešla...
 

 
 
 
Prodírala jsem se po březích
a v úžasu hleděla, 
co je tohle zvíře schopné vystavět
 a udělat za obdivuhodnou práci.
 
 
Vím, že není zrovna dobře,
že pod jejich ostrými zuby padla nejedna stará osika
a desítky let staré vrby,
ale popravdě zrovna tady se o ně stejně nikdo nestará,
tak škody pro nás lidi, jsou vlastně zanedbatelné...
 
 
 
 

Kdykoliv jsem se skláněla nad jejich 
vyrobenými ostrými kůly,
 představovala jsem si,
jak vytrvalí jsou
a kolik síly musí vyvinout,
aby zdolali letité kmeny
ale nad žádnou škodou jsem vážně nepřemýšlela...
 



Bylo zvláštní pozorovat,
kolik práce tady měli,
jaké obří hráze vystavěli
a jak asi zoufalí museli být,
když o svá díla lidskou rukou přišli
a možná i díky tomu o celý svůj domov tady.
 
 

 

Přemýšlela jsem nad tím,
jestli i zvíře cítí beznaděj nebo vztek,
nebo co vlastně,
když o něco přijde, když najednou nemá to,
co měl
a na co byl dlouho zvyklý...
 
 
 
 
 
Jestli a jak těžké pro ně je, najít si nové místo pro život,
když jim změní člověk jistotu,
když najednou nemají to,
co měli dlouho...



Takhle asi málo kdo přemýšlí,
proto všechny ty hráze byly lidmi zničené.
A teď se tedy uvidí,
jestli i bobr myslí stejně jako člověk,
že když má někde doma,
když je mu někde dobře,
bude si přát být tam zase
a třeba i navzdory všem překážkám,
bude se chtít vrátit, být tam, kde mu bylo dobře.
Podobně jako člověk,
který celý život hledá to nejlepší místo k žití,
hledá si doma,
mnohdy navzdory překážkám,
které si staví třeba i sám...
 
 
 
 
A tak i mě tahle zvláštní cesta přiměla,
abych se zamyslela nad  tím,
co vlastně domov je,
co znamená a jaký může být,
jestli se hledá v životě lehce nebo těžce.
Jestli je to o místu nebo jenom o pocitu,
který tam doma prostě cítíte nebo vám chybí
a jak ho třeba znovu najít...
 
 
 
 
Přála bych tedy nám všem lidem,
 ale i těm zvláštním tvorům od našeho potoka,
aby si dokázali vytvořit nebo si každý našli nadlouho,
to nejlepší místo k životu.
Aby o domovy nepřicházeli
a pokud ano,
tak aby to nejlepší místo pro život,
vždycky bezpečně zase získali zpět...

 
Mějte se tedy hezky,
ať už místo k životu jste si vybrali sami,
nebo to správné místo teprve hledáte.
Ať ten pocit, že jste právě tady a na tomto místě doma,
ve vás navždycky zůstane,
navzdory všemu...


Domov není tam, kde máš adresu,
ale kde jsi nechal svoje srdce...
 
❤

neděle 23. dubna 2023

Když cesty nehledáš...

Vítám vás všechny,
kteří jste zavítali na moje stránky,
vy všichni, které sem vedla nenáhoda
a všichni, o kterých vím, 
že ke mně klikáte 
cíleně už pár let
a vracíte se i v době, 
kdy je tu i úplné ticho...
 
 
Velice si vážím toho,
že jste to nevzdali ani v čase, 
kdy moje myšlenky i obrázky utichly občas na chvíli
a pak stejně jako teď, na dlouhou dobu...
Myslela jsem si, 
že už psát možná ani nebudu,
že i na moje Toulavky bude padat prach,
ale dneska už vím, 
že by to byla špatná cesta.
Tohle je kus mě,
tisíce obrazů, které mám uloženy,
vzpomínky na okamžiky, které vymazat nechci,
na místa, kde jsem byla vždycky v pravý čas.
Kdy jsem roky chodila a měla radost,
že můžu potom pocity štěstí a radosti předávat dál
a snad se mi to i dařilo...

 

A tak vás zvu na další cesty,
cesty, kterými jsem šla v tomto 
dokonalém jarním počasí,
snad abych si rozpomněla,
jaké to je,
cítit obyčejný svět v tichu,
vnímat úžasné okamžiky,
které máme na dosah všichni,
jen když si to dovolíme, 
nic neřešit a jenom jít...

 
 
Tak pojďte se mnou, 
kdo máte chuť na prašné cesty mezi poli,
zvu vás tam,
kde na mě čekaly ty nejskvělejší obrazy jara.
 


Miluji trnky, každé jaro se těším,
když tyhle jinak nenápadné keře,
vyzdobí každý příkop i okraj lesa
a když zafouká vítr,
jakoby začalo zase sněžit...
 



Mám ráda polní cesty,
ty úplně nejobyčejnější,
bez značek, daleko od měst.
Baví mě nechat se překvapovat,
kam vedou a jaký obraz se přede mnou objeví.
 

 
 
Napadlo mě,
že je to jako v životě,
že bychom neměli vzdávat žádnou cestu,
i když je těžká, vede pořád do kopce
a třeba nevidíme ani směr, ani za další zatáčku...
Ale stojí zato vytrvat,
protože třeba zrovna právě tahle,
v tento den, v tento okamžik,
je to ta pravá cesta,
kterou jsme si přáli najít dlouho
a co když právě na jejím konci,
bude vysněná cílová rovinka...


Včera jsem těch cest prošla spoustu
a každá mě překvapila,
že jsem viděla to,
 s čím jsem často vůbec nepočítala...
 

 



Třeba že jsem po letech,
 viděla zase stovky trsů Konikleců
a i když kvetly už před pár týdny,
jakoby tu přesto právě kvůli mně, 
ještě pár krasavců zbylo...
 

 
 


Viděla jsem spojení stromů,
které mi připomnělo zase lidské bytí...
Kdy jeden podpírá druhého
a i když jsou každý jiný,
společně tvoří souhru v žití
a jsou jako jeden...
 
 
 
 
 
Fotila jsem si i suché kopřivy, 
které mě zaujaly v hledáčku
a kterých by si možná málokdo všiml,
ale snad by bez nich zůstala tahle cesta
 až příliš obyčejná.
 
 
Vyšplhala jsem se taky až k nebi,
abych si prohlédla tu jarní krásu ještě z výšky
a asi jako bonus viděla i to,
co je v mé mysli napořád
navzdory ročním obdobím i všem cestám...

 

 

Jen chvíli postát blízko nebi
a pak už zase do prachu cest,
kde na mě čekalo další překvapení,
na které jsem málem zapomněla,
kdy slunce na jaře otevírá stovky borovicových šišek
a já se na tohle praskání těším také každý rok...
 

 
 
 
 
Ještě zbývalo přes louku dojít
na privátní žabí koncert u rybníků,
aby obrázek dokonalého jarního výletu
 byl pro mě celistvý...
 
 
 

 
Když jsem tak šlapala sama po všech těch klikatých cestách
a společnost mi dělalo konečně skoro letní slunce nad hlavou,
kdykoliv jsem scvakla spoušť,
přišlo mi,
že každý jeden obrázek je po tak dlouhé době,
skoro jako na moji objednávku,
protože cokoliv jsem viděla, mám tak moc ráda...
 
 
 
A proto jsem si ještě zkusila neskromně přát
a na závěr si vyprosila ještě trochu bílých kopečků mraků,
abych obrázky měla tak, jak je mám nejraději...
 


A podařilo se,
snad i za tu vděčnost,
kterou jsem cítila v každém pohledu...

 
 
Že mám možnost zase jít,
všechno tohle zase vidět,
že i když třeba nejsem zrovna tam, kde bych si přála,
stojí za to se nevzdávat
a připustit si,
že jdu přesně tam,
kde mám právě teď určitě jít...
A třeba za tu vděčnost,
za to, co už mám a co jsem ušla,
přijde i cesta,
kterou bych si ze srdce přála...
 
 
Vím, že asi moc mluvím, 
možná některé myšlenky nebudou srozumitelné pro všechny,
ale kráse jarních obrázků snad bude rozumět každý...
Každý, kdo se umí dívat a vnímat obyčejné věci
a kdo je vděčný třeba i za prašné cesty,
všechny zatáčky na cestách, i v životě,
kdo umí číst mezi řádky
a hlavně věří ve šťastné dny 
a šťastné cíle na svých cestách,
stejně jako já...
 

 
Děkuji, že jste mi věnovali svůj čas,
děkuji, že jste mě doprovodili
a slibuji,
že se budu dát toulat, psát
a budu vás ráda brát zase se mnou...
 
 
Nekráčejte tam, kde vedou rovné cesty,
běžte tam, kde žádná cesta není
a stopami ji vytvořte sami...
 
 
❤
„Nekráčejte tam, kam vede cesta, místo toho běžte tam, kde žádná cesta není a kde můžete zanechat stopy.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty/261251-zivot-je-cesta-kterou-kracime-kdyz-jej-zijeme-vz