Dnes na Tři krále, přesně před pěti lety,
jsem poprvé napsala svoje první slova na tuhle blogovou stránku...
Tehdy jsem vůbec netušila,
proč se sem budu vracet,
co tady budu zaznamenávat,
jak moc pro mě postupem času bude tohle psaní důležité
a jak moc se toho zároveň i změní...
Spoustu dní uteklo,
spoustu okamžiků jsem tady pro sebe zaznamenala,
změnila se spousta věcí,
změnil se svět kolem mě,
změnilo se moje psaní,
změnilo se mi doma,
můj pohled na svět,
změnila jsem se já...
Přesně o tom jsem uvažovala i dnes,
když jsem se vydala na svoje první letošní toulání,
i když jen kousek od domu.
Chtěla jsem se zase volně nadechnout bez zakrytého obličeje
a hlavně ucítit na tváři první letošní vločky sněhu
a to jsem netušila, že ještě pár dalších "prvních" zvládnu neplánovaně.
Hned na začátku jsem zahlédla třeba svoje první srdce kamenné,
jako jistota, že je dobře,
že jsem se právě dnes rozhodla vyjít ven...
Přešla jsem zase pastviny,
chytala první sníh do dlaní
kazila cestičky myším a nakukovala do jejich domků...
Moje první letošní cesta musela vést na místo,
které si myslím, že si možná našlo mě,
spíš než já našla jej...
Už jsem vám ho tady ukazovala,
je to další můj magnet,
který jsem tady našla.
To je ona, tahle dokonalá borovice mezi loukami je v dnešní době,
kdy postupně všechny jehličnany odumírají,
pomalu vzácností.
Aspoň pro mě má určitě zvláštní význam,
podobnou, stovky kilometrů odsud nad řekou jsem milovala,
naštěstí jsem ji zaznamenala ještě v době,
kdy v celé kráse byla jako strážkyně údolí
a dnes už bohužel stojí na skále jenom uschlý kmen...
Před pár lety jsem si ji vyfotila
a dneska zdobí dokonce i naši chodbu,
snad aby mi vždycky připomněla moje toulání daleko odsud...
Moje cesta tedy musela vést zákonitě poprvé sem,
taky abych vám všem poprvé popřála v novém roce,
právě odsud,
neplánovaně, ale o to víc od srdce...
Snad nevadí, že to bylo jen za humny,
mě tedy tahle první letošní rychlo cesta zase nezklamala,
pohladila jsem si oko
a šla jsem tam, kam jsem jistě zároveň i potřebovala...
Teď v noci, kdy doťukávám poslední slova,
je za okny místo dopoledního poprašku už bílá peřina,
takže zítra bude zase možnost letos poprvé slyšet křoupání sněhu pod nohou
nebo setřást pořádnou peřinu z větví,
které mám tak ráda...
Už teď se těším,
protože počítám, že i tohle si nenechám ujít
a s těšením na cokoliv je člověku hned líp...
Mějte se co nejlépe,
v mlze, slunci,
ve sněhu i v dešti,
zkuste si zaznamenat pro sebe aspoň jedno letošní poprvé...
Je fajn vidět věci pokaždé jako poprvé,
neboť poprvé je všechno nejhezčí ...
❤










































































