Tentokrát spolu pojedeme zase vlakem,
vezmu vás do města,
kde jsem už byla poslední roky docela častokrát.
které při mně stojí a to už docela dlouho...
Když jsem stála minulý týden na našem prázdném nádraží
a čekala na zpožděný vlak,
nebe bylo zatažené a já stejně věděla, že jsem si zase vybrala správný čas.
První předzvěstí dobré volby byli i tihle hnědí fešáci,
kteří na mě čekali na kolejích.
Mám je ráda,
tyto hladké dobíječe energie,
stačí mi tak málo, držet je v ruce dlouho, nebo chvíli,
nebo strčit do kapsy a vydat se s nimi na cestu,
skoro privátním vlakem...
Určitě jste zvědaví,
co že je to za město, kam vás zavedu tentokrát.
Nepůjdeme nakupovat,
ani do známých uliček židovského města,
ale přesně na opačnou stranu,
až nahoru na kopec,
kde výhled prý je úplně nejlepší,
až na Kostelíček...
Je to nejvyšší místo nad městem,
kde je kromě nevzhledného stožáru na signál kde čeho,
hlavně kaplička stará skoro 380 let
a taky vodojem,
co je dneska už jen rozhlednou.
Nikdy jsem tu nebyla,
ale i když se slunce tohle ráno schovávalo
a občas i nějaká kapka spadla,
tak já tady byla spokojená zase jako malá holka.
Nejdřív jsem si nemohla ujít posedět pod staletou lípou,
v tichu jen s šuměním kapek do listí nad hlavou, jako na konci světa...
Když jsem sem jela, ani mě nenapadlo studovat,
jak a jestli vůbec je otevřená vyhlídka,
ale vlastně bylo jasné,
že bude, přesně od deseti, když jsem nahoru vyšla...
Nebudu tady psát, co jsem se tady všechno o původním vodojemu,
který tu ještě v osmdesátých letech minulého století býval, dozvěděla.
Kudy se voda do Třebíče už v dávných dobách přiváděla,
ale vezmu vás až tam,
kam můžou jen ti,
co přijdou až sem, budou mít štěstí a bude otevřeno,
nebojí se výšek
a za odměnu se dotknou skoro zase nebe...
Koukejte- Třebíč jako na dlani,
domečky jako ze skládačky...
A pak hlavní dominanty města- kostel a věž sv. Martina v popředí,
kolem kterého já už musím jít prostě vždycky, když do Třebíče jedu
a dokonalá Bazilika sv. Prokopa nalevo...
A vzadu hlavně židovské město, co se většině vybaví,
když se řekne Třebíč...
Stála jsem tam nahoře a i když počasí zrovna nebylo top pro focení,
mně to nevadilo...
Motala jsem se až na úplném vršíčku vyhlídky
a nechtělo se mi ani dolů...
Měla jsem ale před sebou ještě další cíl,
projít aspoň částí parku pod tímto vyhlídkovým kopečkem,
takže točitým schodištěm dolů na pevnou zem a hurá do lesa...
Vydala jsem se tam přesně ve chvíli,
kdy začalo kapat trochu víc,
takže kde jinde se schovat, než v lese, v parku,
v tomto Libušině údolí...
Klikatou cestou jsem se dostala až do míst,
které by jen kousek od centra, málo kdo čekal,
krásná lesní cesta,
jako někde v lese nad údolím.
Byly i borovice, i skály a slunce to nakonec taky nevzdalo,
přesně tak,
jak to mám ráda...
Došla jsem až úplně dolů,
do civilizace,
kde podzim už rozehrál svoji každoroční hru barev...
Světlo nebylo úplně ono,
ale ten pocit, ten pocit byl přesně takový, jaký podzimní den měl dát...
Radost z barevných listů po roce a taky ze slunce
a možná i z pár kapek
a když se slunce umoudří,
tak i nebe co je modré v minutě nad hlavou...
Když jsem vycházela odsud a pomalu mě pohltil ruch centra města,
jen jsem myslela na to,
kolik lidí sem třeba jezdí pravidelně nebo tady dokonce žije
a možná nikdy nebyli tam, co dneska já, co bydlím hodinu odsud
a jaká je to škoda, pořád jen spěchat....
Vždyť stačí někdy jen chtít dvě hodiny času proměnit za výjimečnost
a pak třeba i závěrečný pohled na město může být jiný než kdykoliv, i než ten den ráno.
A pak i ulice, kterou můžete jít poslepu,
vás může najednou potěšit třeba nečekaným podzimním poledním sluncem,
stejně jako mě...
Snad jsem vás nenudila a za malinko tmavší fotky se omlouvám,
ale i to je síla okamžiku,
který už nikdy nebude stejný.
Moc děkuji za chuť se mnou jít,
i přesto, že jsme šli malinko jinudy,
než jste u mě zvyklí...
Jediná cesta které budete určitě litovat,
je ta, kterou jste nepodnikli...
❤