Luxus ...

Když jsem přemýšlela o tom, 

jak nejlépe využiju jediné dva dny volna uprostřed tohoto horkého týdne,

zase jsem si vymyslela něco s vidinou, že z toho budu čerpat i později...

Takže jsem si zase vymyslela, přála zase vlastně úplně obyčejnou věc.

Mým snem je spát na louce pod širým nebem,

bohužel tenhle nápad se mnou daleko široko nikdo nesdílí,

takže přišel plán B.

U rodičů máme postavený kvůli dětem náš obr stan

a tak jsem se včera večer v rychlosti blesku sbalila a šla...

Cestou jsem ještě na úplně vymetené noční obloze koukala na bouřku v jediném mraku,

který jako by zase čekal jen na mě,

kdy na něj v úžasu budu zírat a marně se pokoušet aspoň na telefon uchovat.

Za pár minut se úplně rozplynul a tohle divadlo mi už nikdo ani nevěřil...

 

Potom jsem došla na úplně setmělou zahradu

a vykoupala jsem se v dokonale vyhřátém bazénu v úplné tmě...

Vlastně ne ve tmě, protože nebe nad hlavou mi pokryly stovky hvězd během chvilky.

A já tam tak ležela a koukala pak na nebe, zase...

Hledala souhvězdí, počítala hvězdy a letící šipky osvětlených letadel, čekala na měsíc

a k tomu jsem byla na koncertě...

Společnost mi v té úplné tmě dělali jen cvrčci,

kteří jako by se předváděli, ze kterého rohu zahrady budou líp jejich housličky znít...

To vám byla taková krása,

obyčejná letní noc, nebe poseté hvězdami, ticho a já...

A pak už jen noc strávená v úplném tichu,

daleko od hluku silnice, který mám každý den pod okny,

ale blízko tomu, kde jsem vyrostla, na co jsem byla roky zvyklá, kde to mám ráda...

Spalo se dokonale,

nevadilo mi nic, ani ranní kokrhání našich kohoutů, ani štěkající sousedův pes ve čtyři ráno,

všechno zmizelo a bylo zase ticho...

A pak když přišel východ slunce a všechno se probouzelo do dalšího horkého dne,

uvědomila jsem si to nejdůležitější z večera, noci i rána-

že tohle všechno je vlastně luxus, co je mi dopřán a mám jej na dosah.

Mít možnost spát pod hvězdami v tichu, koupat se při svitu měsíce,

tam, kde jsem vyrostla, pořád ještě s oběma rodiči v zádech,

možnost užít si všichni společně zase jeden "obyčejný" horký den,

který bude bonusem k vysněné noci...

A já zase vím, že všechno bylo tak jak být mělo,

abych si připomněla, abych nezapomněla, abych si vážila- luxusu, který mi je dán...

Nečekej na perfektní okamžik,

 vezmi tenhle a udělej z něj perfektní...

❤

Nebeské loučení ...

Když přišel poslední můj dovolenkový den,

chtěla jsem se rozloučit s milovanou Vysočinou,

věděla jsem, že půjdu zase jenom sama za sebe...

Nenáhodně jsem objevila v mapách hned za humny Křížovou cestu

o které jsem neměla ani tušení a to sem jezdíme už přes třináct let...

A tak jsem v tom dokonalém horkém odpoledni vyšla vstříc nepoznanému...

  Když jsem vyšla na první odbočku do polí,

slunce pálilo jako o závod a o místo se přetlačovalo s kopci mraků,

co byly bělejší než ta nejskvělejší šlehačka...

Dívala jsem se na zlatá pole a dokonalou zelenou,

kterou tady naštěstí udržuje ještě pořád pravidelná dávka deště 

a hlavně do nebe a nemohla jsem odtrhnout oči ...

Byla to taková krása.

A já se jen usmívala a věděla, že propocené triko a opálená pusa zase o trochu víc

mi bude stát zase za to...

A pak už jsem kolem chaloupky pod lesem a 

lánu fialkového jetele plného motýlů došla i na začátek cesty,

 kvůli které jsem sem původně šla.

Nádherně vytvořené spojení řezbářských obrazů a ušlechtilé oceli,

co lemuje cestu mezi loukami pro všechny, 

co se dokážou zastavit ...

Čtrnáct zastavení, čtrnáct obrazů

a na konci...

 Obrovská louka, které nebylo vidět konce,

co ji lemovaly jenom zelené šipky smrků

a zase to dokonalé letní nebe...

A já tam zase v úžasu stála a jen se dívala na tu krásu...

A snažila se ji nasát do sebe i na památku...

A tak jsem si tam uprostřed prostě zase lehla 

a s nejlepší zelenou dekou pod hlavou koukala jen na nebe...

Na divadlo, co mě nikdy neomrzí,

nechala myšlenky plynout a zase si i přála ...

A pak jsem se podívala tam, kde jsem chtěla... a ...

Nebeská srdce...

Bylo tam a ne jedno, vidíte?

Jakoby jen počkaly, než je stačím zaznamenat a klik

a jiný nebeský obraz...

A  nakonec ještě znovu... až jsem odcházela, jakoby pro jistotu...

a pak už poslední pohled na rozloučenou,

s tímhle místem, co hřeje u srdce, dnes i vždycky, když se sem vrátím i v myšlenkách...

A já se smála a byla vděčná, zase...

Za to, že jsem viděla to, co jsem si přála a ještě mnohem víc.

Za to, že asi možná vážně mám dar přát si, vidět a uchovat v sobě zážitky i obrazy jinak...

Možná pro spoustu lidí jen obyčejné věci, okamžiky,

ale pro mě výjimečnosti a sekundy, které jsou dílem okamžiku,

díky za ně, někomu, někam...

Díky i vám všem, co máte chuť je prožívat se mnou...

Největší síla štěstí je v přítomném okamžiku ...

❤

Studenou roklí ...

Když jsem vám minule vyprávěla o našem výletu do údolí vody, kamenů a skal,

myslela jsem si, že už jej nic nepřekoná...

Ale to bych nebyla já abych nevykoumala ještě jedno místo,

na rozhraní Žďárských vrchů a Pardubického kraje,
co bylo ještě výjimečnější, mystičtější, prostě nej, co jsem snad kdy viděla...

Pojďte se mnou do výjimečné rokle,

kterou prostě musíte trefit mimo turistická značení,

zvu vás do Pivnické rokle ke Zderazi...

Vstup i výstup z ní je skoro pro horolezce,

po kluzkých skalách a popadaných kmenech do ní lezou vážně jen dobrodruzi

a díky mé urputnosti i my...

Když jsme se ocitli mezi soutěskami pískovcových a opukových bloků,

nevěděla jsem jestli se divit, fotit, nebo jen v úžasu stát

anebo tuhle zachovalou krásu jen do sebe nasávat...

                                                             

Nikdy jsem nic podobného neviděla a ani nezažila,

vnímala jsem nespoutanost tohoto místa a jakoby ostatní život kolem na povel zmizel...

Všude ticho, jen chlad skal, písek pod nohami 

a neskutečné množství kamenů všemožných barev a tvarů, 

co mi po nich bylo i líto šlapat...

Tyhle balvany porostlé mechem a kapradím,

byly jako z pravěku...

Neskutečné místo,

soutěsky, co bylo místy nemožné slézt i po žebříku...
A pak se ocitnete na skalním náměstí a nevíte které balvany obdivovat víc...

       

Spoustě kamenů vyryly podobu i lidé,

ale nějak to k tomuto místu snad i patřilo...
Já jsem se jich jenom s vděkem dotýkala a stačilo to...

    

A srdce na závěr snad zase jako znamení ?

A ještě jedno speciální obří, na úplném konci, bylo snad tradičně i pro mě...

.

Loučila jsem se s tímhle místem se zvláštním pocitem tam někde hluboko,

že děkuji nenáhodě, že jsem je objevila a mohla tudy v jednom neobyčejném letním dni jít
a díky tomu na něj nikdy nezapomenu...

PS: Snad nevadí, že kvalita fotek je tentokrát ne moc dobrá,

zjistila jsem to ale až doma.

Ale je to možná daň za to, moci si tyhle obrázky vzít i s sebou, nebo kdo ví...

Některé okamžiky v životě jsou tak výjimečné,
že bychom měli mít tu moc, alespoň jednou, zastavit čas...

❤