Tak jsem zase prchla...
Do ticha lesa, daleko od lidí,
vydala jsem se lesní cestou podél říčky,
co jí okolní les dal jméno-
zvu vás na cestu podél Chvojnice...
Říčka, co se klikatí údolím
a stín letnímu slunci mi spolehlivě dělaly okolní hluboké lesy.
Ještě že sluníčko svítilo a moje myšlenky tak nebyly tak temné...
Při pohledu na téměř vyschlé koryto, co spíš připomínalo louže po větším dešti,
mi moc optimismu do mysli nepřinášelo...
Přemýšlela jsem nad tím, jak se všechno kolem nás za poslední roky mění,
na můj vkus až příliš rychle...
Co všechno mizí, spoustu věcí třeba i napořád,
že možná za pár let, tu nebude voda žádná a s ní zmizí i dokonalé lesy kolem...
Že už nebude jistota ani tady, že tu třeba odnepaměti rostou každé léto bramboříky,
tyhle dokonalé fialkové kvítky, co vykvétají z ničeho mezi sutí rozeklaných skal jen tady...
Právě proto jsem se rozhodla, že o to víc si musím tuhle krásu užít a ještě víc chodit tam,
kde jsem nebyla nikdy, nebo jako tady třeba desítky let...
Abych si uchovala v mysli i v obrázcích tuhle krásu,
jedinečnost téhle doby,
sílu okamžiku právě tady, v úplné pustině, daleko od civilizace,
tam, kde ani signál ničeho a nikoho nedosahuje...
Jednou, třeba v příštím životě bych chtěla stejnou chatu,
v úplném tichu, bez elektřiny,
daleko od civilizace, cesta k ní povede po nekonečných loukách,
všude kolem budou jen vysoké smrky a bublající říčka kousek odsud...
Bude tam ticho a klid,
přesně jako tady...
Tohle místo mám ráda už od dětství, nevím proč, ale tady mi vždycky bylo dobře,
stejně jako v tento den,
kdy jsem tudy procházela...
Nikdy v životě jsem tady nikoho nepotkala, stejně jako letos,
snad proto, aby mi krom trampolíny tenhle obraz dokonalého místa ještě někdo nepošramotil...
Postála jsem a zasnila se a pak jsem se vydala po loukách dál
a na jednu dokonalou jsem si uprostřed lehla...
Abych nechala čas plynout a koukala na nebe... to byla krása...
Tak schválně, kdy naposledy jste to udělali vy?
A pak už mě čekala cesta nad řekou,
těsně kolem skal...
Až do údolí,
kde končívají asi nenáhodně moje poslední cesty hodně často,
v údolí řeky Oslavy, v ráji trampů a milovníků ticha...
Skvělé místo, uprostřed skal,
kde se řeka klikatí a ticho ruší jen šumějící voda...
Kéž se tohle místo v budoucnu moc nezmění a nikdy nezmizí...
Ať se máme v životě vždycky kam vracet, na místa která pohladí i za desítky let
a i když kolem proteče spousta vody v řece
budeme na tom stejném místě stát šťastní dnes, stejně jako kdysi...
Neopouštějte své sny, možná budete existovat, ale přestanete žít ...
❤


















































