motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 21. července 2018

Vodou suchou nohou ...


Tak jsem zase prchla...
Do ticha lesa, daleko od lidí,
vydala jsem se lesní cestou podél říčky,
co jí okolní les dal jméno-
zvu vás na cestu podél Chvojnice...


Říčka, co se klikatí údolím
a stín letnímu slunci mi spolehlivě dělaly okolní hluboké lesy.
Ještě že sluníčko svítilo a moje myšlenky tak nebyly tak temné...


Při pohledu na téměř vyschlé koryto, co spíš připomínalo louže po větším dešti,
mi moc optimismu do mysli nepřinášelo...


Přemýšlela jsem nad tím, jak se všechno kolem nás za poslední roky mění,
na můj vkus až příliš rychle...


Co všechno mizí, spoustu věcí třeba i napořád,
že možná za pár let, tu nebude voda žádná a s ní zmizí i dokonalé lesy kolem...



Že už nebude jistota ani tady, že tu třeba odnepaměti rostou každé léto bramboříky,
tyhle dokonalé fialkové kvítky, co vykvétají z ničeho mezi sutí rozeklaných skal jen tady...


Právě proto jsem se rozhodla, že o to víc si musím tuhle krásu užít a ještě víc chodit tam,
kde jsem nebyla nikdy, nebo jako tady třeba desítky let...


Abych si uchovala v mysli i v obrázcích tuhle krásu,
jedinečnost téhle doby,
sílu okamžiku právě tady, v úplné pustině, daleko od civilizace,
 tam, kde ani signál ničeho a nikoho nedosahuje...


Jednou, třeba v příštím životě bych chtěla stejnou chatu,
v úplném tichu, bez elektřiny,
daleko od civilizace, cesta k ní povede po nekonečných loukách,
všude kolem budou jen vysoké smrky a bublající říčka kousek odsud...
Bude tam ticho a klid,
přesně jako tady...
Tohle místo mám ráda už od dětství, nevím proč, ale tady mi vždycky bylo dobře,
stejně jako v tento den,
kdy jsem tudy procházela...
Nikdy v životě jsem tady nikoho nepotkala, stejně jako letos,
snad proto, aby mi krom trampolíny tenhle obraz dokonalého místa ještě někdo nepošramotil...


Postála jsem a zasnila se a pak jsem se vydala po loukách dál
a na jednu dokonalou jsem si uprostřed lehla...


Abych nechala čas plynout a koukala na nebe... to byla krása...
Tak schválně, kdy naposledy jste to udělali vy?


A pak už mě čekala cesta nad řekou,
těsně kolem skal...




Až do údolí,
kde končívají asi nenáhodně moje poslední cesty hodně často,
v údolí řeky Oslavy, v ráji trampů a milovníků ticha...


Skvělé místo, uprostřed skal,
kde se řeka klikatí a ticho ruší jen šumějící voda...


Kéž se tohle místo v budoucnu moc nezmění a nikdy nezmizí...
Ať se máme v životě vždycky kam vracet, na místa která pohladí i za desítky let
a i když kolem proteče spousta vody v řece
budeme na tom stejném místě stát šťastní dnes, stejně jako kdysi...



Neopouštějte své sny, možná budete existovat, ale přestanete žít ...

❤


úterý 17. července 2018

Pohádkově podruhé ...

Náš další pohádkový den začal jak jinak než snídaní,
až pohádkově zalitou sluncem
a po ní jsme se vydaly vstříc dalšímu krásnému městu-
Jindřichově Hradci.


Čekalo na nás další sluncem zalité náměstí,
i když o poznání s větší dávkou lidí i aut, než předešlý den v Telči.


Prošly jsme křížem krážem všechny boční uličky,
dál od lidí, kde jsme byly nakonec zase úplně sami.

                  

                

Když se pak obloha zatáhla, zvolily jsme oběd v jedné z nejhezčích restaurací u zámku,
kde i prudký déšť zvládly venkovní deštníky
 a my mohly být na dosah dalšímu neplánovanému...


Hned kolem nás totiž procházel středověký průvod,
na počest oslav 725 výročí založení města,
o kterých jsme do té doby neměly ani tušení...





Takže prohlídka zámku měla příchuť středověku se vším všudy...






Protože pak slunce zase vyšlo a bylo ještě vysoko,
cestou zpět jsme zvolily ještě jedno místo,
co si v několika pohádkách zahrálo...

Jedinečný zámek na jezeře-
výjimečná Červená Lhota...



Zavzpomínaly jsme na Zlatovlásku
a s pocitem dalšího pohádkově prožitého dne jsme spokojené odjížděly.
Vstříc obyčejným dnům, ale s odhodláním,
že o pohádkách životních nikdy nepřestaneme snít...





Není hezčích pohádek, než těch, co píše sám život...

❤


sobota 14. července 2018

Pohádkové jižní Čechy ...

Dnes bych se chtěla ještě vrátit do jednoho červnového víkendu,
kdy všechno bylo jako v pohádce ...
Vydala jsem se na babský víkend s kamarádkou.
Kde cíl byl jasný- nic neplánovat, jet a dělat jen to, co budeme chtít teď a tady,
blízko měst, která jsou pohádková...
Tím prvním místem byla Telč.
Za mě dokonalé náměstí, které dnes už by nikdo nevymyslel a ani nepostavil...


Tyhle barevné domy, jsou pro mě skvost...



A k téhle kašně bych pro vodu chodila zcela dobrovolně kdykoliv...


Je libo žlutý, růžový, modrý, s obrázky i bez?
Taky jste někdy uvažovali o tom, jaké by tam bylo bydlení?


A když nebe a počasí vytvoří podmínky,
je pohádka na světě...



A to jsme netušily, že se přímo v pohádce za chvilku vážně ocitneme...
Přímo na zámku zde totiž celé prázdniny probíhá výstava pohádky, 
kterou zná nazpaměť asi každý...

Vítejte a vstupte do světa Pyšné princezny...


Jako mávnutím proutku jsme byly uvnitř,
zazpívaly si s květinou, co neuvadne,



prohlédly si v barvách šaty šedesát let staré...



A podivily se nad tím, že tahle úžasná pohádka mohla mít i pokračování,
ale bohužel už na ně nedošlo...
A dozvěděly jsme se ještě pár dalších zajímavostí-
třeba že premiéru měla v roce 1965, 
píseň o poupátku vycházela samostatně tiskem,
mříž, přes kterou poprvé pohlédla Krasomila na Miroslava, byla jen rekvizita-
ona byla v zahradě zámku Hluboká, on natáčel proti pohled v Třeboni.
Medvíďata od uhlíře jezdila hrávat z liberecké zoo 
a že návštěvnost dosáhla astronomických osmi milionů...


Za roli v této pohádce, obdržela Alena Vránová cenu za nejoblíbenější pohádkovou princeznu,
až v roce 1997...


Nakonec jsme si zašly ještě do zahrady, podívat k legendární kašně.




Žádný princ tam na nás nečekal, takže žádné "zavaž mi střevíc" se po letech nekonalo...


Nevadilo to, vynahradil to zámecký park, kde se všechna ta krása odrážela jako v zrcadle...




Odjížděly jsme s pohádkovým pohlazením na duši
a přáním, aby i další den byl pohádkový stejně...
Pokud jste zvědaví, kam že nás zavedly naše kroky dál,
zvu vás na pohádkové pokračování zase příště.

Vždyť svět by si nudou zoufal bez pohádky...

❤