motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

pondělí 11. června 2018

Spletla jsem se ...

Když jsem před týdnem psala svůj poslední příspěvek, byla jsem přesvědčena, 
 že skončit tady s psaním, uchováváním obrázků, co mě zaujaly,
skoncováním s touláním a samotou uprostřed lesů a polí,
je nejlepší a jedna z mála věcí, ve které jsem si jistá...

Možná souhrou náhod- nenáhod,
spoustou čtyřlístků a kamenných srdcí, co se mi za poslední dny zase před očima objevily,
nebo možná je to letošním výjimečným jarem,
kdy se mi zdá všechno rychlejší, voňavější, barevnější, kdy slunce pálí jako o závod,
jako by chtělo aspoň jednou jaro přeskočit hned do léta...
Já jsem se za poslední dobu možná naučila tohle všechno vnímat nějak intenzivněji
a díky tomu všemu jsem si nakonec uvědomila, že i když se cítím sebehůř,
tak tyhle zdánlivě obyčejné věci mě naopak jako jediná pomocná síla dokáže zvednout
a já můžu zase dál...
Pomalu, trochu jinak, ale s vírou, že bude zase dobře,
jen chtít a nic nevzdávat...
Že by bylo škoda tuhle krásu všude kolem nevidět a myslet, že nadobro i nebe zčernalo...
Není to pravda...
Možná vážně mám schopnost vidět neviditelné a vnímat neslyšitelné...
Snad, možná, někdy, aspoň občas, trošku...stačí si spíš jen přát a chtít...
Mám ráda tyhle výlety, které mě napadají spontánně,
v rychlosti, vždycky mě ale s jistotou pohladí a nikdy nezklamou...
A tak vás zase zvu, na jednu z mých dalších cest,
kdy jsem se vydala příznačně po kolejích, kdy jim, stejně jako v životě, nevidíte konec...


A kdy si jen přejete, aby vás dovedly správně...



Když jsem tam tak stála, zaujal mě jeden fešák, 
co se vydal stejnou cestou jako já...
Uvědomila jsem si, jak jsem oproti němu vlastně ve výhodě,
že já ten svůj cíl aspoň v dálce tuším, 
kdežto on to prostě jen nevzdává a jde dál i přes překážky ...



Už jste si někdy všimli, že co šneček, to jiný domeček?
A pak že jsou všichni stejní, nejsou, stejně jako my...



Uvědomila jsem si, jak těžké je jít po obyčejných kolejích,
stejně jako v životě, člověk musí dávat pořád pozor, aby neuklouzl...



A tak mě ty koleje nakonec spolehlivě zas do slunce vyvedly,
kde svět byl hned hezčí a snad se i čas tady vrátil zpět...



Takže jsem si tady na chvilku sedla a vnímala zvláštní stopku na tomto místě...
A když jsem zavřela oči, slyšela jsem houkající vláček a dámy a pány v koloboucích 
a kluky, co drží cukrkandl v ruce a mávají z oken plných páry...


A taky jsem přemýšlela nad tím, že mám vlastně v životě štěstí,
že můžu chodit kde jen chci, že se umím dívat kolem sebe,
snít a těšit se z maličkostí...
A i když někdy nejsou všechny dny zalité sluncem,
pro ty chvíle, kdy věříte, že zase slunce vysvitne,
stojí za to si počkat třeba na lavičce u kolejí, co nikam nevedou...
A když uvěříte,
tak až kouknete vedle do trávy,
vždycky se tam i čtyřlístek objeví...


Třeba pro tu jistotu, že se vážně povede všechno, co jen budete chtít...
Stejně jako já už teď vím,
že zkusím pokračovat v tom, co mě těší už nějaký čas
a třeba svým pohledem na svět potěším i někoho kolem...
A třeba se sem občas budete vracet a budete zvědaví jako já,
kolik úžasných kamenných srdcí se mi do života ještě připlete...



PS: Mám pocit, že poslední dobou se jejich počet rapidně zvedá,
snad proto, abych nic nevzdávala, abych věřila, že bude dobře, 
nebo prostě jen proto, že bych si je přála...
Nedivím se, přeju si je vždycky, na každé cestě,
takže jen děkuji a jsem vděčná...

A vám děkuji taky, z celého mého srdce,
že jste zase měli chuť číst a jít se mnou snad správným směrem...

Člověk by nikdy neměl přestat věřit a snít,
protože bez snů by nebylo splněných přání...

 ❤


neděle 3. června 2018

Na křižovatce ...

Někdy člověk musí nadlouho zůstat stát na rozcestí a všechno kolem stopnout, 
když nevidí kterou cestou se dát...

Přesně na takové křižovatce jsem já,
moje dny nejsou šťastné, tedy ani vám sem nemůžu dávat dál nic, 
co by třeba těšilo i vás...

Děkuji vám ze srdce za přízeň a milá slova, která mě tu roky těšila a byla hnacím motorem...
Snad zase za čas, přijde den, kdy najdu správný směr, budu umět předat kus radosti i vám
 a třeba po té Šťastné cestě mě zase budete chtít doprovodit...
Moc bych si to přála...


Držte mi palce... Díky 

❤

neděle 27. května 2018

Jako voda v řece ...

Když jsem se včera rozhodla pro další výlet,
až na místě mi došlo, že zase příznačně, pro tento den...
Šla jsem podél řeky,
podél té, kterou mám najraději, jen zase o kus dál po proudu...


Dívala jsem se na vodu a přemýšlela, 
že i náš život nám protéká mezi prsty, často rychleji, než bychom chtěli...
Stejně jako můj další životní rok,
který nechávám dnes za sebou...


Přemýšlela jsem, co mi uplynulý rok dal a co vzal...
Že jsem se naučila snad trochu víc zpomalit,
naučila jsem se aspoň občas, na chvilku vychutnat  tady a teď...


Začala jsem si víc všímat věcí, které i mně se zdály do té doby možná samozřejmé a obyčejné...
Naučila jsem se víc vnímat všední věci kolem a mít z nich radost,
třeba jako kus louky, kterých už kolem moc není,


i lán kopretin, co tu zbyl...snad aby mě tenhle obraz potěšil...


Nebo pohled na slunce, co se zrcadlí na hladině vody
a vážky, co mají radost ze slunečného dne jako já...


A tak jsem si tam sedla, blíž té tekoucí slunečné pohodě
a děkovala za další jeden životní rok...


Děkovala jsem, že mi nikoho blízkého nevzal a nechal nás ve zdraví...
Přemýšlela jsem i o tom, že mi ale i tak přinesl i dost bolesti, spoustu slz, 
snad právě proto, abych si pak víc vážila okamžiků, kdy mi bude dobře...


Že každá bolest jednou pomine a slzy ji odplaví,
tak jako voda v řece...
Že i když jeden den je temná obloha,
tak slunce zase určitě vyjde...
Že každá starost se dá vyřešit
a že to, co je teď, už za minutu bude minulost...


Že v životě jsou nejdůležitější jen dvě věci- zdraví a lidské štěstí...
Ten úplně obyčejný pocit u srdce, kdy je člověku fajn,
tam, kde to má rád a vedle těch, co jsou pro něho nejvíc a stojí při něm za každé situace...
Že život je jen v našich rukou, že je jen na nás, jak s ním naložíme.
Že si fajn okamžik můžeme zažít třeba u obyčejné řeky
a třeba jenom na chvilku, ale užít si ji, když to tak budeme cítit...
Nic v životě se nedá totiž zopakovat stejně
a nikdo nedostává šanci na životní reparát...

Proto si užívejte každou chvilku, kdy budete cítit, že jste šťastní
a buďte vděčni i za ten nejobyčejnější den, nikdy nevíte, co výjimečného vám může přinést...


Kvůli štěstí nemusíte přece čekat na slunce, vždyť tančit se dá i v dešti...

❤