motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

sobota 17. února 2018

Únor bílý ...

A je to tady zpět -
 jenom ticho, klid a bílá krása...


Jen na malou chvíli, zase zachytit dnes, teď a tady,
jinak, než bylo včera a bude zítra...



Cukrovou krásu, co možná brzy zase zmizí, ale mně zůstane...








A jak jsem tam tak stála, koukala na nebe a přála jsem si slunce,
aby vysvitlo aspoň trošku, malinko...


 A když jsem se obrátila zpět...


Tak tohle přesně je ta chvíle, okamžik, když si něco přejete
a pak se to stane... a prostě to stačí...


Sice na malou chvíli a ne úplně, ale mně to potěšilo a tam uvnitř zahřálo,
bylo to znamení, naděje,
že ještě ne úplně, ale brzy, to slunce bude svítit hodně a napořád,
nad hlavou i ve mně...


Kdo je vstříc slunci, nechává stín za sebou ...

❤




středa 14. února 2018

Pomalu, s každým dnem ...

Když jsem se vydala včera  jen na malou chviličku ven
a vzala zase parťáka na obrázky s sebou,
nevěděla jsem, co budu fotit, ale přála jsem si vyfotit cokoliv,
co by teď nejlépe vystihlo mě, mé pocity...
Podařilo se a obrázky, co mluví skoro za mě, vám ukážu.



Snahu navzdory okolí a podmínkám,
prostě snažit se žít, kvést jako vloni, jako vždycky...


I když je okolo zima a chlad, podmínky ne zrovna pro ně,
tyhle kytičky to cítí možná jako já...




Jako já potřebují slunce a jdou mu vstříc...


Věří, že všechno přečkají a tohle studené období přejdou bez úhony...


Jsou to vlastně taková sluníčka, co vykvetou, aby potěšila, když to pravé slunce zajde
aby se člověk usmál, třeba jako já, když jsem se nad nimi skláněla...



Tak jsem se potěšila těmito kráskami zimy,
 které jsem měla po roce zase na dosah uprostřed studené země
 a věřím, stejně jako ony, že bude lépe jim i mně,
že všechno studené kolem odejde a bude zase dobře
MUSÍ...


Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda ...

❤

čtvrtek 8. února 2018

Ucítit sníh ...

I když mám jen týden po operaci a mé tělo si myslí něco jiného, než já bych si přála,
já prostě musela, zase...



Aspoň na chvilku...
Vyploužit se ráno z domu a tu bílou nádheru,
co zase brzy určitě zmizí, vzhledem k plusovým stupňům na teploměru,
prostě jen nafotit pro sebe, do sebe nasát, nalít jako živou vodu.
A kam jinam, než na chvilku zase mezi hnědo-bílé velikány...



Do ticha bílé cesty a pocukrovaného království, jen kousek od našeho domu...



Stejně jako tam, by bylo škoda ticho, klid a čistotu rušit čímkoliv,
ani tady já ničím rušit nebudu...
Jen pojďte a dívejte se se mnou a i když si sedat tentokrát nebudeme,
tak i tak- no není to nádhera?



Díky za dnešní ráno, že jsem mohla jít, díky někomu, někam tam nahoru,
že tuhle čistou únorovou krásu mi umožnil vidět a zaznamenat
a na bolesti zapomenout...



Teď už se můžu zase v klidu na pár dní vrátit do tepla peřin a bude mi stačit jen koukat z okna,
protože já to nejskvělejší už viděla....



Děkuji za doprovod, šla jsem s vámi zase neskutečně ráda...

❤