motto: Žij okamžikem, protože ta chvíle kterou prožíváš, se už nikdy nedá zopakovat...

neděle 5. listopadu 2017

Po břehu řeky...

Před časem jsme se prošli novou stezkou kolem řeky Jihlavy z Ivančic...



Zvu vás tedy se mnou, znovu,
na malý výlet po březích téhle krásné řeky,
kde jste blíž obyčejné kráse přírody...


Kde člověk místy jen malinko pomohl...



a něco i zanechal, jako já...




A někde musel nespoutanost i překlenout...




Aby na druhém břehu mohl třeba zase něco uměle vytvořit-
třeba tuhle zvláštní zvoničku uprostřed louky- Srdce Evropy...




Zazvoníte a přejete si...
Cokoliv...
Třeba, aby tahle řeka tekla pořád stejně,
aby v ní vody bylo navždycky dost,
aby tyhle stromy nikdy neuschly,
aby jsme mohli ve zdraví jít kdykoliv, kdekoliv 
a s kým budeme chtít...



Moc si vážím toho, že jste se mnou zase chtěli jít i vy...


Čas je jako řeka...
Nemůžete se dvakrát dotknout totožné vody, 
protože proud který právě prošel,
už nikdy nepoteče znovu...

❤

pondělí 30. října 2017

Propršená Vysočina ...

Tak jsme se zase jednou netrefili a vybrali víkend,
který byl na počasí lepší než ten nejlepší aprílový...


 Po pár měsících jsme se zase vrátili,
tam, kde je to roky naše srdcovka, tam, kde se čas i život zpomalí...



Naštěstí umím chodit i mezi kapkami deště, 
takže jsem si i pár té čisté voňavé krásy dovezla i s sebou ve foťáku...





I když jsem šla cestou, co už po těch letech znám skoro zpaměti,
pořád bylo co obdivovat, nad čím žasnout a děkovat,
že ještě taková místa jsou...


Tak třeba lesní školka ze samých jedliček...
No není to krása?
 A ta vůně, když rozemnete tu zelenou pichlavou krásu mezi prsty.
Za mě objevený nejlepší parfém na světě...


Mysleli jsme, že budeme mít plné koše hříbků, ale už je na ně asi zima
a tak jsem fotila skoro samé krasavce pro veverky...




Moje cesta musela končit jasně u rybníka, protože les, skály a voda, to je moje...



Místy jsem si připadala jako v tajze- močály, břízy a padající listí do vody...



Krása i když mi lilo za krk.
Tyhle obrázky mi prostě za to stály...


Ten vítr a popadané větve a stromy z neděle jsem ale raději nefotila.
Je to obraz, co chci vymazat, takovou si Vysočinu pamatovat raději nechci.
I když je to možná ale jen další upozornění na to, že ne všechno člověk dokáže naplánovat.
Jsou pořád věci, které se dějí nezávisle na vůli nás lidí a je dobře s tím počítat...
Proto si nezbývá než přát, aby nás dál čekaly už jen samé hezké dny,
bez velkých výkyvů, ať už počasí nebo čehokoliv, co nás může v životě překvapit...

Příroda není naše dědictví po předcích, ale naše půjčka od potomků ...

❤

čtvrtek 26. října 2017

Na kolejích ...

Dnešní chuť, nebo spíš nutnost,
 abych vyšla ven s mým červeným parťákem, mě zavedla na nádraží...


Ani nevím proč jsem dneska chtěla fotit koleje,
dvě přímky, které obyčejně běží vedle sebe...
Možná proto, že vlastně ani ony obyčejné nejsou, nebo být nemusí...


Mám to štěstí, že jsem nemusela stát na klasických kolejích
a neriskovat to, že budu večer v televizi :o)...


Máme u nás úzkokolejku, na které vláček jezdí jen svátečně
a v tuto dobu už čeká někde v depu na další sezonu...
Takže jsem z našeho nádraží uhnula na koleje, co zdánlivě nikam nevedou...


Ale díky tomu jsem mohla přemýšlet a všímat si toho, jak jsou koleje zajímavé...
Šla jsem po nich a nemusela dávat pozor na nic,
snad jen na slunce, které se občas schovávalo 
a obraz dvou nekonečných ukazatelů směru měnilo světlo a stín...


Zvláštní pocit, jít po kolejích dlouho a neslyšet krom šustícího listí nic...



A tak jsem tam stála uprostřed kolejí a přede mnou volba-
jít do neznáma, až tam někde, kde lze konec kolejí jen odhadovat,
nebo se vrátit do jistoty, odkud jsem vyšla...



Podobné jako v životě, na jednu stranu to co známe, zalité sluncem
nebo zkusit cestu novou, občas schovanou za zátočinou a za mraky, kde cíl je nejistý...




Uvědomila jsem si, že stejně jako chůze po kolejích je lepší s někým, s kým se držíte,
 je stejně fajn, i když v životě máte možnost se o někoho opřít,
s někým tu cestu, nebo případnou nutnost volby prostě sdílet...



Já bohužel šla sama, na druhé koleji nikdo nestál...
Tak jsem si cestu i cíl musela zvolit sama...
Nakonec jako povětšinou v životě, volba je nakonec stejně na nás samotných...
Zvolila jsem jistotu, vstříc slunci a slunečným kolejím,
 které mě dovedou zase zpátky, ale tam, kde to znám...



Snad jste i vy rádi za tuhle neobvyklou cestu, kterou jsem dnes zvolila...

Vždycky existuje cesta, jen je potřeba se rozhodnout...

❤