Ve stopách Bohyní ...

Koho osud zavál do Bílých Karpat, kraje moravských Kopanic
a nezavítal do Starého Hrozenkova a Žítkovou,

asi jako by v tomto kraji ani nebyl...

Patřím k těm, kteří se o tento kraj začali více zajímat před lety, až po přečtení knih

Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování...

Nechci nyní rozebírat můj pohled ani jednu z nich.

Snad jen to, že jsou obě rozdílné už jen tím, 

že jedna je román a druhá kniha faktu,

ale obě, tenhle Bohem zapomenutý kraj, dokážou skvěle vypodobnit...

  

Ale určitě, pokud toužíte aspoň malinko poznat tato místa,

kde i v dnešní době se žije určitě jinak,

kde snad i čas plyne nějak pomaleji,

kde nekonečné kopce a úzké silničky mezi nimi vás zavedou na místa, 

kde jste blízko nebi i sami sobě,

vydejte se sami, nebo teď se mnou na tato místa, kudy jsem šla před časem i já...

Cestou z Hrozenkova na Žítkovou bylo místo,

které není ukryté jen pro ty, kteří k němu cestu znají,

nebo mají to štěstí jako my a navedli nás na ně místní...

Je to Starohrozenskovský lom, kde odkryté čedičové varhany jsou pohádkové

a kameny, na nichž lze najít i otisky přesliček,

byly pro mě jako znamení, jako poselství dávných časů ...

Klikatou cestou do kopců jsme dojeli až na vesničku pod nebem-

na Žítkovou...

Ani mě nepřekvapilo, že krom pasoucích se krav,

nám dělaly společnost jen plynoucí mraky nad hlavou 

a vítr, co se proháněl po nekonečných loukách...

Všude jen ticho a nekonečné paseky, kopce a rozházené chaloupky...

Šli jsme tím tichem po silnici na hřebenu kopce

a mířili na místo, kde bohyním nemůže být blíž...

Naším cílem byla chaloupka, která zbyla "prý" po poslední bohyni-

Irmě Gabrhelové...

Za dřevěnou ohradou, pod velkým ořechem stála pohádková chalupa, kde se zastavil čas...

Naštěstí pro nás nebylo možné do ní zajít,

naštěstí proto, že mi přišlo nepatřičné, nijak narušovat toto místo,

 ten klid, pokoj, blízkost nebe, jako by se na okamžik zastavil čas...

Chvíli jsem postála, zavřela oči a nasávala atmosféru teď a tady...

I tak jsem se, myslím, dotkla nekonečna, 

kdy jsem i ucítila zvláštní energii tohoto okamžiku, pro mě nezapomenutelného místa...

Přesně takto jsem si Žítkovou představovala,

přesně takto si ji v paměti ponechám navždycky a kdo ví,

třeba se tam ještě jednou vrátím...

Až zase přijde ten správný čas...

❤

Dotkla jsem se nebe ...

Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit,
kdy jste na nějakém místě cítili, že jste v pravý okamžik na pravém místě,
teď a tady, že nic není náhoda, ale prostě to tak mělo být...
Tak přesně takto jsem se cítila já, když jsem přijela tuhle neděli do Bílých Karpat...

Je to už pár let, kdy jsem opět nenáhodně našla tento odkaz na ubytování uprostřed kopců a lesů.

I vzhledem k tomu, že jejich motto se mi vrylo navždycky hluboko do paměti,
věděla jsem, že na tomto místě budu jednou určitě stát, někdy, prostě jen až přijde pravý čas...

Jsou místa, kde je blíže k zemi, protože je blíže do nebe. 

Kde není nikam daleko a přesto můžete mít čas a svět jenom pro sebe.

Jsou místa, kam utíkáte od lidí, abyste skutečně byli s nimi. 

Jste v horské chatě Jana, kterou najdete skoro "na konci světa"- na Lopeníku...

Za sebou mám dost těžké měsíce, 

takže momentální nápad odjet právě tam, jsem svým způsobem riskla...
Cestou nás provázely provazy vody a cíl cesty se ukryl v husté mlze jako v listopadu
 a kde chata na konci světa se ztrácela v bílém závoji mraků...



Když jsme pak ale vešli do setmělého pokoje, kde hořely jen svíčky
a oknem, které jsem si vysnila, byla krom špiček smrků jen bílá tma,
věděla jsem, že jsem teď a tady na správném místě...
Věděla jsem, že tohle je NEBE, jsem mu blíž, než bych si kdy vysnila, že jsem zde za odměnu...

 Chtěla bych vám ukázat pár obrázků,

které díky tomuto místu už nikdy z paměti nevymažu...

Byla jsme blízko nebe, jak nejvíc to šlo
a podařilo se mi vnímat silně každý moment na tomto místě...
Uvědomit si, že i obyčejné věci dělají svět hezčí a dny šťastnější...
Věřím, že si budu pamatovat všechno do konce života
a doufám, že moje dny budou i díky tomuto místu zase hlavně šťastné...

  

 

Možná i díky tomu, že jsme byli na místě, kde zázraky a čarování byly odjakživa,
spoustu věcí jsem zde vnímala asi jinak, intenzivněji ...
Spousta věcí byla jen o mně.


A protože zmínky o místních Kopanických bohyních byly i přímo na tomto místě,

další naší zastávkou musela být Žítková,
kam vás zavedu příště...



❤

Jen kapičku štěstí ...

K tomu, abychom byli šťastni,

v zásadě nikoho nepotřebujeme.

Štěstí je jen náš vnitřní stav mysli...

Lidé se mění, aby nás naučili také odcházet.

Neštěstí nás potkává, abychom se naučili vážit si štěstí...

Život nám vždycky nedává to, co chceme,

ale pokaždé vždy jen to,

co potřebujeme...

Máme tolik štěstí, kolik štěstí si připustíme.

I další den bude takový, jaký si ho uděláme...

A někdy to, co chceme se neuskuteční,

ne proto, že bychom si to nezasloužili,

ale proto, že si zasloužíme mnohem víc...

Lidské štěstí je jako fotografování-

MUSÍŠ:

- zaostřit na to, co je důležité

- zachytit to úžasné

- a když se ti to nepovede- zkusit to znovu...

❤