Dobrá chvíle ...

V posledním týdnu přišla ke mně a k nám domů dokonce několikrát...

Třeba hned v úterý, když děti donesly zase po půl roce ohodnocení svého školního snažení...

A zase, jako vloni, i všechny roky před tím, pořád stejně, dvojitě...

Jen já jsem zase pyšnější o kus víc za to, 

jaký kus cesty zase ušly a o to víc, 

že jen sami svou snahou, si tento výsledek vysloužily...

  Každoročně za "odměnu" jezdíme za vysvědčení na večeři, 

tradice, kterou z pochopitelných důvodů nikdo měnit nechce...

Nejinak tomu bylo tentokrát.

Pár let už jezdíme jenom do jedné restaurace-

je to jak jinak- Dobrá chvíle ...

 Když jsme tam tak seděli a já se na ně dívala,

jak jsou zase větší, blíž k dospělosti... 

Vzpomínala jsem v duchu, kolikrát jsme už takto seděli, jak to neskutečně uběhlo...

Ten čas, kdy jsme je poprvé vedli do školky, pak do školy...

Moc rychle ten čas letí..

Proto je fajn, když těch dobrých chvil přichází co nejvíc,

i když jsou vlastně úplně obyčejné...

Třeba jako dneska, když jsme společně stavěli sněhuláka...

 

  Nebo když po letech mohly stavět znovu iglú...

Vlastně se nic nezměnilo, bylo to jako kdysi,

jen ty nohy jim už ven čouhají nějak moc...

Dobrá chvíle -

může být vlastně cokoliv, co nás napadne,

třeba i sněhové srdce podané v rukavicích,

co pamatují ještě čas, kdy jsem o dětech jen snila...

Najděme si proto každý den aspoň jednu dobrou chvíli,

kterou stojí za to, si alespoň na chvíli zapamatovat...

     ❤

Jiný cukr k snídani ...

Od doby, kdy jsem podlehla hledáčku foťáku,

jsem schopná i nedělní možnost pozdějšího vstávání, vyměnit za ranní mráz

 a křupání sněhu pod nohama...

Přesně takto jsem trávila i dnešní ráno.

Při pohledu z okna jsem vystřelila ven,

vstříc jinému bílému cukru místo do kafe, který zdobil všude kolem...

 

 Tentokrát mi nevadilo ani chybějící slunce.

Zvu vás tedy zase do mlhy přede mnou i za mnou, se mnou...

 

Skvěle bylo i s prázdným břichem, na které jsem si vůbec nevzpomněla.

A ten sladký cukr mi taky vůbec nechyběl,

protože já čaj ani kávu totiž ani nesladím...

Ale i bez toho mi zůstal ten sladký pocit z bílého nedělního rána,

které bylo zaručeně lepší, než obvykle...

Když chlapi odjedou ...

Jsem poprvé v situaci, kdy se naše rodinná čtyřka na čtyři dny rozpůlila.

Mockrát jsem odjela já a trojka zůstala doma...

Tentokrát je to jinak...

Chlapi podlehli kouzlu hor a rychlých prkýnek a vydali se vstříc nepoznanému.

Milujeme hory, všichni, ale vždycky jsme zatím užívali jen jejich letní krásy.

Po loňském lyžáku chtěl Vojta jet znovu.

Naštěstí pro děti je tatínek, na rozdíl ode mě, pro každou sportovní výzvu,

takže doprovod byl jasný- pánská jízda.

Já objednala pobyt a naštěstí i počasí.

Nechci se chválit, ale osm let praxe v cestovce a mají i azuro na objednávku.

Naštěstí se nějak ani při pohledu na to, jak skvostně se tam mají, nedojímám nad tím,

jaké by bylo, oprášit moje znalosti z dvou lyžáků v minulém století.

Takže jim ten luxus, užít si tu dábelskou jízdu na prkýnkách,

 mileráda přenechám...

Ale kdoví, třeba někdy v budoucnu pojedu do těch našich krásných zasněžených hor taky.

Ale jen tak načerpat čerstvý vzduch, nachytat horské opálení

 a stát v úžasu pod sjezdovkou s hlavou k vrcholu, s obdivem k těm,

 co se nebojí překonávat nejdřív sami sebe a pak jen počty sjezdů...

A navíc, nemusím přece umět všechno, že...

Naštěstí mám doma partačku, co sjezdové nadšení zatím také nesdílí.

A jde na to ještě líp než já.

Závidět chlapákům ji ani nenapadlo, našla si náhradu za to,

 když nebudou naši chlapi doma-

tu nejklasičtější....

Uvařit, spíše upéct něco, co jinak u nás nebývá...

Takže ač neskutečná kalorická bomba, 

ale jak jsme naznaly obě, právě proto taková dobrota...

Takže "žebra místo lyží", tak znělo dnešní heslo...

Loučím se pro dnešek tedy s plným břichem, umaštěnou pusou 

a s pohledem na bílou krásu na fotkách, které i kvůli mně kluci určitě dělali...

Se skvělým pocitem, že stačí někdy úplně málo,

aby byl den hezčí a člověk spokojený.

A že jde i dokonalý výlet vyměnit,
za možnost být spolu, jinak než jindy.
A třeba jen za cenu tak primitivní věci, jako je kus žvace  :-)

kterým někomu jen obyčejně uděláte radost...