Jen peníze nestačí ...

Přemýšlím nad tím, co je lepší, mít zaměstnání které naplňuje, je to místo,
kam se těšíte a dává vám smysl,

nebo volit raději opak, ale pouze kvůli vidině větší částky na výplatě?

Dnes mě toto dilema opět napadlo po rozhovoru s mojí bývalou kolegyní

 z minulého zaměstnání.

Ona volila druhou variantu, já jsem po deseti letech praxe v bance 

a pak po přestávce kvůli dětem,

paradoxně volila už jen tu první možnost -

nenabízet lidem to co já potřebuji prodat, ale co se bude líbit jim.

Přemýšlím zase nad tím, jestli toho já, nebo hlavně má rodina jednou nebude litovat.
Že jsem možnost donést domů větší "balík", vyměnila možná sobecky za práci,
 která mi dává smysl.

Zatím pořád vítězí ten super pocit, když se lidi vracejí a děkují za to, že ty jejich peníze jsem jim pomohla utratit za jejich sny a přání.

A protože si pořád navíc říkám, že si stojím za tím, že život je příliš krátký na to,
 abychom dělali něco jen kvůli penězům. Jsou potřeba moc, ale koupit za ně si můžeme zase jen obyčejné věci a utratíme tak paradoxně víc, čím víc se nám jich doma sejde.

A proto zkusím dělat jak nejlépe dovedu tu svoji momentální práci, pro mě zábavu- 

vybírat s lidmi odměnu za tu jejich práci a pomáhat plnit ještě nějakou chvíli jejich sny...

Dvakrát plný počet ...

Dnes stejně jako pro všechny rodiny, kde mají děti, je dnešní den jiný, plný očekávání-budou, nebudou a kolik čeho...
Mám pocit, že více než děti, ty bílé archy s černým písmem zajímají rodiče.

S odstupem času zjišťuji, že dnešní děti mají možná větší benevolenci i ve známkování.

V době, kdy já byla na "základce", je to už minulé století, bože :-), mám pocit, 

že opravdových géniú majících "samé", bylo oproti dnešní době jako šafránu.

A nebo třeba opravdu ty naše zlatíčka jsou prostě o krok dopředu ve všem.

Popravdě když si vzpomenu, co zajímalo mě a  jaký jsem měla přehled o světě, 

když jsem byla stejně stará jako moje děti dnes, už možná i za to, 

jsem musela mít horší známky než nosí oni :-).

O to víc se ale pokaždé dmu pýchou, když tu krásu každoročně už pět a sedm let nosí...

Jsem hrdá na to, že všechno co umí a jak jsou hodnoceni, je pár let už jenom jejich zásluha.

Je to paráda, když vše je na výbornou... a víte, že jim to vážně všechno jde.

A tak si neskromně přeju, kdyby to příště na tom papíru náhodou nevyšlo, 

aby si to "výborný" nechali 

třeba jen pro jejich pocit z každého dne v životě, at už to třeba ve škole dopadne všelijak.

Aby věděli, že krásné známky jsou hodně, ale není to v životě nejdůležitější 

a už vůbec ne pro nás, jako jejich rodiče...

Ale dneska jsem fááákt moc pyšná a dvakrát  :-)

Naděje umírá poslední ...

Dnes mi do mailu přišla jedna zvláštní pozvánka...

Je to už pár let, co jsem našla jednu spřízněnou duši,fajn ženskou,co má ráda kytky jako já a je taky mámou...

Roky utíkaly a každá jsme si žili svůj život, věděli jsme o sobě, ale nikdy nebylo dost času, příležitosti a tak....abychom se zase viděli.

Až v loni před vánoci, chtěla jsem vědět jak se má, co děti...

A pak mi přišla jen krátká zpráva, že její život je jinde, bydlištěm se stala pro ni a jejího syna nemocnice, oddělení dětské onkologie...

Čekáte zprávy, takové ty, co chodí před vánoci všem a pak přijde strohá sms,

volání o pomoc, že vše je jinak, že nic není jak bývalo a už nikdy nebude ...

Že i věda je v koncích, nic nepomáhá...

Ale přes všechny negativní prognozy a hromadu bolesti už dnes vím,

 že jim ale zůstalo to nejdůležitější-

víra v to, že se třeba někdo spletl, že se dá vše zvládnout, zvrátit osud, nebo aspoň oddálit.

Tím lékem je ted nejvíc obrovská pomoc lidí, kteří podrží, nabídnou pomoc, 

nebo jen budou držet palce a nebudou jen litovat.

A tak se pokusím i já, protože nikdy nevíte...

Kéž by se mohly vyprázdnit všechny nemocnice a žádná máma už nikdy 

nemusela volat o pomoc pro svoje dítě...

Proto si jdu užít ty svoje miláčky a i když je to s nimi občas těžší, jsou v životě nejvíc...

Jsou moji, štastní a ZDRAVÍ..