neděle 8. března 2020

Na větrnou hůrku ...


Uplynulá zima byla zvláštní, 
stejně tak i přicházející jaro zatím připomíná horskou dráhu,
možná i jako spousta věcí kolem nás...
Vždycky máme možnost volby,
jestli se strhnout davem, informacemi,
zaručenými zprávami,
předpovědí počasí,
negacemi kolem sebe...
Mám pocit, že poslední měsíce je kolem mě těch negativních věcí víc,
než by jeden snesl unést,
tak se chytám každé možnosti,
jak vykřesat z čehokoliv trochu toho obyčejného lidského pozitivna...


Tak možná i proto,
jsem navzdory zvláště "příznivé" předpovědi počasí,
vyrazila do míst,
která jsou pro mě nabíječkou energie a pohlazení na duši
a zkusila jsem jít proti předpovědi,
jít proti zvyklostem
a navíc nejít tentokrát zase sama a podělit se o pár mých srdcových míst...




Po cestě jsem si ještě dala jeden bonus,
jedna menší zastávka navíc, 
oproti plánu,
snad kvůli mému stokrát vyzkoušenému,
že nakonec ty nejlepší zážitky jsou přece ty mimo itynerář...



I když i tady byly obrázky jiné než vždycky, pod tmavou clonou nebe,
přesto jsem i tady našla poklady,
které jsem jindy neviděla, nebo možná vidět ani nechtěla...



Tak třeba tyhle stařičké vrby jsou tady tak výjimečné
a je vážně jedno, kdy se k nim vydáte.
Jen vážně není jedno, jestli chcete vidět,
jestli chcete zachytit
a jestli jdete sami nebo svůj pohled sdílíte,
pak vidíte stokrát viděné,
stokrát míjené...


Stejně jako i cestou k hlavnímu cíli,
kdy mraky byly ještě níž a čím víc se přibližoval cíl,
tím větší byl i mrazivý vítr,
který by se hodil někam do hor v lednu...


Ale když chcete vidět výjimečné obrazy kolem,
přestanete i to počasí vnímat,
 zvlášť, když cíl je na dosah
a chcete tu jedinečnost a výjimečnost blízkou svému srdci,
zároveň dopřát tomu, kdo jde s vámi,
na kom vám moc záleží
a tak si jen přejete, aby jste viděli stejně
a hřálo vás tohle místo i v mrazu...


Nejdokonalejší místo pro mě asi navždycky,
které jsem z paměti vykřesala před pár lety znovu...


Tahle velká Malá skála nad hlubokým údolím řeky,
je prostě výjimečnost nad výjimečnost...
Ještě pár kroků k téhle dokonalé bonsaji, 
kterou příroda právě tady vytvořila,



ještě kousek, nenechat se tentokrát hlavně odfouknout ,
roztáhnout ruce a tu nekonečnost vnímat...


Tahle obří skála, tahle vyhlídka je totiž dokonalá a vždycky byla,
 právě díky neopakovatelnému souznění živého a neživého,
studených skal a těchto pokroucených krasavic žijících z ničeho.
Tedy už jen bohužel těch, které ještě zbyly,
které jsou na pokraji toho,
co ještě dokáží přežít a čemu vzdorovat...


A tak když jsem tam tak stála a v rychlosti aspoň pár obrázků dělala,
jako už mockrát,
přemýšlela jsem zároveň,
jaké mám vlastně štěstí,
že tady můžu zase stát.
I když vítr a počasí, měnící se rychleji než spoušť na foťáku,
se mnou hrálo hru kdo z koho.
Uvědomila jsem si,
že jsem tohle místo viděla i době, kdy borovic tu bylo snad víc než kamenů
a že snad to někdo chtěl,
abych si po letech tahle místa prošla znovu a několikrát,
než se změní všechno i tady,
tak právě proto sem snad v minulosti moje kroky mockrát vedly...




Ať už je to tak nebo tak,
ať už to zařídil kdokoliv,
vím jen já sama, že je jedno, co se kolem mě bude dít,
kolik se toho změní,
můj pohled třeba i tady dolů se prostě nezmění...
Tahle klikatící se řeka,
koridor skal,
pásy lesů
a vítr ve vlasech až tady nahoře,
to vše je jedinečné právě tady...
Tady, kde je člověk až úplně na konci cesty,
kde je nebi na dosah a kde se může dotknout mraků,
kde jsou všechny starosti nějak lépe zvládnutelné
a občas i malicherné proti nekonečnu, které je tady hmatatelné,
přesně tak, jako že i takto to budu vidět vždycky,
dokud bude tahle skála držet a bude se na ní dát stát v jakémkoliv počasí...



Jsem šťastná, že jsem zase zvolila srdcovou jistotu tady,
že jsem zažila jedinečnost tohoto dne,
že jsem tady nebyla sama,
že mě tady v tom mrazu bylo i teplo,
že jsem mohla sdílet okamžik, místo, pocit,
teď a tady, po dlouhé době konečně i s někým stejně...
Sice s příchutí lednového počasí,
kdy vítr, déšť i sněhové krupky ukázaly,
že vážně nemůžeme poručit všemu, co bychom si vymysleli,
ale je to vlastně dobře.
Že ne všechno v životě se nám děje tak,
jak bychom si představovali,
ale jistě přesně tak, jak si zasloužíme a potřebujeme,
právě v tento neopakovatelný okamžik,
abychom šli pak třeba jinak, jinou cestou,
nebo možná aspoň o jiné cestě uvažovali...



Vám všem děkuji za chuť jít se mnou touhle cestou,
kdy počasí na ní hrálo hlavní roli,
ale tím se stala zase nezapomenutelnou pro mě
a určitě nejen pro mě...

Náš život není náhoda, ale volba,
nejdůležitější totiž není co se nám děje,
ale jak si s tím poradíme...

 

12 komentářů:

  1. Hani, krásné fotky. A mraky na obloze jim dodávají jistou dramatičnost - jsou zase jiné. Jsou prostě místa, která jsou pokaždé jiná, ale pořád krásná a zůstávají nám v srdci.
    Hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni a víš, že jsem tam nahoře na tebe myslela taky? Moc děkuji za milá slova a doprovod.
      Měj se co nejlépe.

      Vymazat
  2. Hani, je zbytečné hledat více slov pro tu krásu, jedinečnou, okouzlující. Ty vše jsi napsala dostatečně. Krásno je všude kolem nás, jen nemít zavřená víčka...
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, moc děkuji. Přesně jak píšeš, někdy se mi ani nechce mluvit a psát, stačí jen vnímat...
      Měj se hezky.

      Vymazat
  3. Krásná cesta! Uvědomila jsem si u tvých fotek, jak potřebuji tu a tam tu volnost, tu samotu, ten prostor...
    Haničko, měj hezké dny, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko milá, je důležité si uvědomit, co člověk v životě občas, nebo hodně v životě potřebuje...
      Přeji jen samé pohodové dny.

      Vymazat
  4. Jak napsala Alenka. Není třeba více slov, protože Ty jsi to napsala krásně.
    Klidné dny, Hanko!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, jsem ráda, že jsi se zase tady stavila a zase jsi se mnou šla.
      Měj hezké dny i ty.

      Vymazat
  5. Hani!!
    Tvá cesta- je krásná pohledem i duší..
    Měj se hezky Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jarko, jsem tak ráda, že moje cesta potěšila i tebe.
      Tak ať i všechny tvoje cesty jsou co nejlepší.

      Vymazat
  6. Hani, teď se toho děje opravdu nějak moc najednou a tak se nedivím, že odcházíš do ticha a do zeleně. A je fajn, že nechodíš sama. Krásné fotky a ty pohledy do údolí..., nádhera.
    Měj příjemné dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Dáši,myslím, že v současné době se spoustu z nás snaží čerpat pozitivní myšlenky, obrazy co pohladí, kde jen to je možné...
      Tak ať i ty neztrácíš naději na lepší dny. Měj se co nejlíp.

      Vymazat

Děkuji moc za váš čas a chuť, přidat mi sem i pár řádků ...