Po kolejích, tichem, mrazem...

Když jsem dnes ráno za okny viděla jenom tmu

a slunce se zase na další den schovalo za mlhovou záclonu,

bylo mi jasné, že cíl mé plánované popolední cesty budu plánovat opět v rychlosti,

na poslední chvíli,

zase jen podle momentálního pocitu,

stejně jako poslední dobou nakonec všechno v mém životě...

Dívala jsem se do dálky a přemýšlela nad tím, 

že určitě budu na své cestě opět sama, 

protože tohle počasí se stává pro většinu možná jen fajn výmluvou,

proč nevystrčit nos.

Ale já jsem pravý opak, podle hesla:

" Není špatné počasí, jen chybně zvolené oblečení",

jsem tedy hned po obědě obula svoje fungl nové Toulavky 

a zase je vyvedla...

Vybrala jsem cestu po kolejích,

jako už párkrát...

Využila jsem jít přes dva kilometry po úzkých kolejích,

které spojují tři vesnice od nás...

Tahle cesta má vždycky pro mě zvláštní atmosfétu,

pokaždé se divím nad obrazy, které se přede mnou ukazují...

Mám ráda tohle úzké místo pod skalou z masivu balvanů,

ze kterého pomalu ukrajuje čas...

Dívala jsem se na kusy kamene, které spadly k cestě 

a nepřestávala jsem se divit, jak dokonalé jsou tyhle kameny,

když si jich člověk dokáže všimnout,

na chvíli se zastavit a  vnímat je třeba i jinak, 

než jen kusy studeného kamene...

Šla jsem tady už víckrát,

vždycky v jinou roční dobu,

 

pokaždé je tady obraz jiný,

pokaždé i překvapení na cestě jsou různá,

stejně jako dnes... 

Tyhle úzké koleje v korydoru skal mě vždycky dostanou, vrátím se tady v čase

a skoro vždycky tady slyším snad i houkání a syčení páry, jako kdysi...

Dneska kolem těchto nekonečných přímek byly zbytky zmrzlého sněhu

a když se mi nechtělo pravidelně našlapovat na tyhle stoleté pražce,

šla jsem cestičkou křupavou vedle nich...

Na tomhle mini nádražíčku jsem se musela zase na chvíli zastavit

a zkusila jsem na chvíli i zavřít oči,

aby obraz starodávné, přijíždějící mašinky byl ještě živější...

Když jsem stála třeba u téhle výhybky a dívala se na její letitou patinu,

jako by náš zrychlený svět kolem zase zmizel, 

aspoň na okamžik...

Kdyby mi za nehty nezalézal mráz,

asi bych tam stála dál,

ale čekala mě ještě cesta polní,

takže jen pro proběhnout náměstíčkem jako z pohádky

a pak už mě to táhlo do polí, na tuhle novou cestu lemovanou alejí líp,

která za pár let bude ještě krásnější...

I když mi výhled trošku ničila mlha,

stejně to byla fajn cesta.

I tady jsem si uvědomila,

že je vlastně dobře,

že tady jdu zase teď, když mráz štípe do tváří,

protože jsem si mohla nečekaně cestu zkrátit i přes pole tam,

kde se mi zrovna zachtělo

a cestu jsem si tak vytvořila podle momentálního pocitu,

ne podle toho, 

kudy všechny neomylně v mapách vede...

Poslední dobou asi dělám vůbec věci, které jsem nikdy nedělala,

občas překvapuji i samu sebe,

dávám na svoji intuici teď a tady snad ještě víc,

než kdykoliv v mém životě...

 

Došla jsem do stadia, kdy se snažím žít z hodiny na hodinu,

děkovat za pohodu a klid

třeba jen na pár hodin...

 

A tak i v tomhle mrazu jsem prostě jen byla

a užívala i maličkostí u cesty,

které mi ji lemovaly a mě potěšily...

Nakonec tahle dvouhodinová mlhavá cesta byla zase skvělá,

plná milých překvapení na cestě

a díky zbytkům sněhu a aspoň malinko pocukrovaným cestám,

byl výsledek mé další letošní cesty do ticha víc než dokonalý...

Moc vám všem děkuji,

že jste měli chuť v tomhle sobotním odpoledni se mnou vyrazit.

Snad jsme vás nenudila, malinko zpomalila a ukázala vám zase pár obrázků,

které snad pohladily i vás...

Jít po vyšlapané cestě je jistě jednodušší,

ale málokdy na ní nalezneme cokoliv nového ...

❤