Jarní, skalní, klikatou ...

Slíbila jsem vám pokračování mé cesty v dalším,
sluncem zalitém jarním dni.

Opustila jsem třešňovu a trnkovou bílou parádu mezi poli

a zamířila do lesa.

Na cestu, kde červená značka tentokrát udávala můj směr.

Vydala jsem zase na cestičku klikatě vedoucí nad řekou,

tou druhou, pro mě nejdůležitější,

která už nějaký pátek udává směr mým cestám,

šla jsem se sluncem nad hlavou na úpatí skal nad řekou Jihlavou...

Na téhle cestě bylo všechno,

co mám na svých cestách nejraději-

ticho, slunce, pokřivené borovice

a skalní plochy vysoko nad vodou...

A že jich tentokrát bylo...

Vybrala jsem cestu schválně, 

v tomto jarním počasí je tady vidět totiž ještě úplně nejvíc...

Šla jsem pomalu,

od vyhlídky k vyhlídce,

od jednoho záhybu řeky k druhému,

hluboko pode mnou...

Tady se Jihlavka klikatí jako ten nejdelší had,

od pradávna si razí cestu

a shora máte pocit, že se zakousává do břehů

a propadá se níž a níž...

Slunce pálilo vysoko nade mnou a já tam seděla

a zase, jako by se zastavil čas...

Snažila jsem se čas neřešit,

nasávala jsem do sebe jen radost,

že tu můžu sedět, vysoko na skalách,

blízko nebi a nekonečnu...

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, na dosah modrému nebi,

poslouchala dole řeku,

jedinečné volání kormoránů nad hlavou,

nechala jsem hlavu vypnutou

a jenom byla...

Zavřela jsem oči, nastavila slunci tvář a vnímala to ticho...

Kdybych mohla, seděla bych tam ještě teď,

ale těch vyhlídek mě čekalo ještě spousta

a cíl cesty byl ještě dost daleko,

tak nezbylo než vydat se směr další výhledy,

kde zkouknu všechny vyhřáté vyhlídky na kterých jsem ten den stála, 

ještě pěkně zpětně...

Procházela jsem úzkými lesními cestičkami,

kde navzdory neskutečnému suchu, 

všechno začínalo být lmováno tou nejskvělejší zelenou...

Procházela jsem přes kamenná moře,

míjela desítky ještěrek

a jedna modelína vyloženě toužila, aby se mi předvedla.

Počkala, než zaostřím a ještě na mě zamrkala,

snad jako znamení,

že ona to tady má taky ráda a chápe i mě,

že se sem vracím,

tak jako ona každé jaro...

Tyhle detaily mě na cestách vždycky dostanou,

beru je jako bonus,

možná znamení,

sobecky si myslím, že snad jen a jen pro mě,

vlastně i pro vás, co se se mnou touláte taky...

Vždycky si právě tady uvědomín, jaké mám štěstí,

že mám takovou krásu nadosah,

že ji můžu zažít, do sebe nasát, uchovat

a třeba i vám ji potom předat...

I když jsem tudy už párkrát za poslední roky šla,

nikdy mě tyhle ptačí výhledy nepřestanou bavit.

Vlevo i vpravo, kam se člověk podívá, nespoutaná divočina.

Tady se člověk prostě musí usmívat i když má trápení, starosti,

když se mu zdá, že málo co má smysl,

aspoň na mě to tady vždycky spolehlivě fuguje.

Vždycky si tady uvědomím,

že stojí za to, se na svět občas podívat z ptačí perspektivy,

nebo aspoň s nadhledem,

abychom si uvědomili, 

co je náš relativně krátký život proti věčnosti...

Že mnohdy vnímáme v životě jen to, co nám nevyhovuje, místo toho,

abychom děkovali za to, co nám je dopřáno...

Zvláštní,

že já si to uvědomím vždycky venku,

když vidím tu nejpřirozenější přirozenost přírody...

Příroda, co snaží navzdory překážkám, 

jít kupředu, každoročně stejně, už takových let...

Vzdorovat času, lidem, 

nepřízni podímek, které jí poslední roky vytváříme hlavně my,

věčně nespokojené a sobecké lidské pokolení...

Tak nezbývá než držet palce jí

a taky nám, abychom všechny nástrahy vždycky ustáli,

abychom překážky zdolávali rychle a šli dál...

Abychom si vážili třeba i toho,

že máme možnost čistého vzduchu, lesů a řek,

co ještě aspoň někde zůstali...

Aby náš život běžel klidně, pořád správným směrem,

stejně jako tahle voda v jarní řece...

Díky moc,

že jste se mnou touhle dlouhou skalnatou cestou šli

a na chvilku se třeba v žití zastavili...

Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý.

Pokud žiješ podle mínění lidí,

nikdy nebudeš bohatý...

❤