Oklikou s nádechem minulosti ...

Tak jsem se zase obula a vyrazila.

Stihla jsem, jak jinak, ještě den, kdy slunce hřálo jako v létě

a kalendář jakoby špatně ukazoval datum...

 Vydala jsem se na cestu vstříc jaru a jeho kráse

v té nejpřirozenější podobě,

venku, bez příkras zahradníků,

vidět ji tak, jak to umí zařídit jenom příroda sama...

Každý rok jinak,

nikdy ne stejně,

obraz pro mě té nejlepší barevné palety...

Polní cestou, krajem lesa jsem došla na místo daleko od lidí,

tohle stavení, co tady stojí už pár stovek let,

při pohledu z dálky, jako by se tady zastavil čas.

Dokonalé stavení, jako z pohádky,

na kraji lesa a pastvin, kde jsou lípy, co pamatují ještě císaře pána,

co se jim větvě sklání až k zemi,

kde pod korunou ucítíte minulost

a já tady zažila zvláštní pocit, jako bych se vážně vrátila v čase...

A kdyby mě nevyrušil ze stavení jejich čtyřnohý, hodně hlučný hlídač,

asi bych tam stála o mnoho déle...





Naštěstí jsem asi byla příliš vzdálená a nezajímavá kořist i pro tohoto hafana,

takže jsem se mohla ještě pokochat tímto místem hned kousek dál,

kde rostou v sousedství obrovského trnkového sadu třešně,

které pamatují taky časy dávno zapomenuté

a tady na kopci odolávají dlouhé roky statečně všemu a všem...

Jako by téhle krásy nebylo málo,

snad jako pohlazení za strach, který já přirozeně ze psů od dětství mám,

ukázaly se mi ještě louky plné fialkových konikleců,

v té nejpřirozenější podobě...

Míjela jsem tohle místo,

kde jsem ještě nikdy nebyla a děkovala zase za nápad,

trasu volit tudy, malinko oklikou mého hlavního cíle, 

na kterou vás vezmu příště,

protože kdo sem chodí a zná mě, tak ví,
 že pokud si zvolím cestu do skal,

bude obrázků spousta.



Proto jsem tuhle cestu rozdělila neobvykle na dvě povídáni,

bylo by mi moc líto,

kdybych vám tuhle kvetoucí bílou krásu nemohla ukázat pořádně,

protože rozkvetlé třešně v dubnu, nebyly ani vloni,

kdy nás čekal nejteplejší rok.

Nabízí se tedy otázka, co nás čeká letos,

když místo pod rozkvetlou třešní na 1.máje,

 budeme možná okusovat třešně červené?

Díky za doprovod vonícím jarem a s návratem do minulosti

a zvu vás na příště,

zase do světa ticha skal a stromů nad řekou,
na cestu delší, hodně klikatou...

Člověk bez smíchu je jako strom bez květů...

❤