Dotknout se pravěku...

Když jsem o víkendu hledala místo,
kam bych aspoň na dvě hodiny utekla nasát kyslík místo kolotoče v bytě,

vymyslela jsem, zase jak jinak,

trasu v minutě,

když jsem koukala oknem na nebe a přála si,

ať aspoň chvilku přestane poprchávat,

a můžu se vydat kamkoliv,

kde bude čerstvý vzduch a chvilku ticho a klid, zase...

Snad to umím,

nebo si to jen aspoň budu myslet,

ale po pár krocích venku se mraky umoudřily

a já celou cestu šla sice bez slunce,

ale bez deště.

Ne, že bych si ho vlastně moc nepřála, 

konečně, aby všemu v přírodě  pomohl,

ale teď vážně, by se mi to nehodilo...

Vybrala jsem si zase místo,

kde jsem byla naposledy asi zase jako malá.

Chodili jsme sem každé jaro na "tajnačku" s rodiči na žlutá sluníčka podbělu.
Na tajno pochopíte následně,

protože moje cesta vedla do lomu, 

kde se kámen těží co pamatuji, tedy i dnes, naštěstí ne o víkendu...

Šla jsem cestou, pěkně shora,

obkroužila jsem jej celý,

abych zjistila, že na místě, kam jsme chodívali vždycky,

zbylo z dob, kdy tu bývalo žluto,

jen pár trsů těchto žlutých pomocníků při nachlazení...

Tak jsem je ani nesbírala, bylo mi jich líto,

navíc i tady, v tom suchu už měli co dělat i oni,

aby tu nepřízeň okolí ustáli...

Je až neskutečné, v čem a že z ničeho dokáží i vykvést...

Sešla jsem až úplně na dno lomu,

kde se nade mnou tyčily obrovské kamenné kvádry v té nejpřirozenější formě...

Kameny všech možných velikostí, směsí hornin a barev...

Přišla jsem blíž a v tom jsem začínala vidět to,

co bývá ukryto,

co možná zase je jen někdy, někde...

A já to štěstí měla...právě dnes a tady...

Mezi tou neskutečnou hromadou kamení jsem je uviděla...

Další a další a další...
Miliony let staré otisky přesliček a plavuní a kdoví čeho ještě,

tyhle neuvěřitelné němé svědky dob pravěkých...

A tak jsem tam stála, 

pod tou obrovskou masou kamenů a dotýkala se miliony let starých otisků v kameni...

Pro mě neskutečný zázrak...

No, co vám budu povídat,

i když jsem s sebou neměla vůbec nic,

dvě ruce mám,

takže dva mazlíci šli se mnou,

já vím, nemá se to,

ale já je tam prostě nechat nemohla...

A ještě jsem udělala něco pro sebe, v rámci posilovny zcela přírodní,

jsem v každé ruce nesla asi půldruhého kila závaží,

ne daleko, tak tři kilásky :o)...
Pomalu to u nás začíná vypadat jako v kamenolomu
a až se nám začne trhat balkon, aspoň už teď vím, že za to můžou moje poklady z cest...

Jsem blázen,

já vím,

ale když musím, tak prostě musím...

Úspěšný člověk je ten, který z kamenů, jež po něm házejí ostatní,
dokáže stavět pevné základy...

❤