Jen peníze nestačí ...

Přemýšlím nad tím, co je lepší, mít zaměstnání které naplňuje, je to místo,
kam se těšíte a dává vám smysl,

nebo volit raději opak, ale pouze kvůli vidině větší částky na výplatě?

Dnes mě toto dilema opět napadlo po rozhovoru s mojí bývalou kolegyní

 z minulého zaměstnání.

Ona volila druhou variantu, já jsem po deseti letech praxe v bance 

a pak po přestávce kvůli dětem,

paradoxně volila už jen tu první možnost -

nenabízet lidem to co já potřebuji prodat, ale co se bude líbit jim.

Přemýšlím zase nad tím, jestli toho já, nebo hlavně má rodina jednou nebude litovat.
Že jsem možnost donést domů větší "balík", vyměnila možná sobecky za práci,
 která mi dává smysl.

Zatím pořád vítězí ten super pocit, když se lidi vracejí a děkují za to, že ty jejich peníze jsem jim pomohla utratit za jejich sny a přání.

A protože si pořád navíc říkám, že si stojím za tím, že život je příliš krátký na to,
 abychom dělali něco jen kvůli penězům. Jsou potřeba moc, ale koupit za ně si můžeme zase jen obyčejné věci a utratíme tak paradoxně víc, čím víc se nám jich doma sejde.

A proto zkusím dělat jak nejlépe dovedu tu svoji momentální práci, pro mě zábavu- 

vybírat s lidmi odměnu za tu jejich práci a pomáhat plnit ještě nějakou chvíli jejich sny...

Dvakrát plný počet ...

Dnes stejně jako pro všechny rodiny, kde mají děti, je dnešní den jiný, plný očekávání-budou, nebudou a kolik čeho...
Mám pocit, že více než děti, ty bílé archy s černým písmem zajímají rodiče.

S odstupem času zjišťuji, že dnešní děti mají možná větší benevolenci i ve známkování.

V době, kdy já byla na "základce", je to už minulé století, bože :-), mám pocit, 

že opravdových géniú majících "samé", bylo oproti dnešní době jako šafránu.

A nebo třeba opravdu ty naše zlatíčka jsou prostě o krok dopředu ve všem.

Popravdě když si vzpomenu, co zajímalo mě a  jaký jsem měla přehled o světě, 

když jsem byla stejně stará jako moje děti dnes, už možná i za to, 

jsem musela mít horší známky než nosí oni :-).

O to víc se ale pokaždé dmu pýchou, když tu krásu každoročně už pět a sedm let nosí...

Jsem hrdá na to, že všechno co umí a jak jsou hodnoceni, je pár let už jenom jejich zásluha.

Je to paráda, když vše je na výbornou... a víte, že jim to vážně všechno jde.

A tak si neskromně přeju, kdyby to příště na tom papíru náhodou nevyšlo, 

aby si to "výborný" nechali 

třeba jen pro jejich pocit z každého dne v životě, at už to třeba ve škole dopadne všelijak.

Aby věděli, že krásné známky jsou hodně, ale není to v životě nejdůležitější 

a už vůbec ne pro nás, jako jejich rodiče...

Ale dneska jsem fááákt moc pyšná a dvakrát  :-)

Naděje umírá poslední ...

Dnes mi do mailu přišla jedna zvláštní pozvánka...

Je to už pár let, co jsem našla jednu spřízněnou duši,fajn ženskou,co má ráda kytky jako já a je taky mámou...

Roky utíkaly a každá jsme si žili svůj život, věděli jsme o sobě, ale nikdy nebylo dost času, příležitosti a tak....abychom se zase viděli.

Až v loni před vánoci, chtěla jsem vědět jak se má, co děti...

A pak mi přišla jen krátká zpráva, že její život je jinde, bydlištěm se stala pro ni a jejího syna nemocnice, oddělení dětské onkologie...

Čekáte zprávy, takové ty, co chodí před vánoci všem a pak přijde strohá sms,

volání o pomoc, že vše je jinak, že nic není jak bývalo a už nikdy nebude ...

Že i věda je v koncích, nic nepomáhá...

Ale přes všechny negativní prognozy a hromadu bolesti už dnes vím,

 že jim ale zůstalo to nejdůležitější-

víra v to, že se třeba někdo spletl, že se dá vše zvládnout, zvrátit osud, nebo aspoň oddálit.

Tím lékem je ted nejvíc obrovská pomoc lidí, kteří podrží, nabídnou pomoc, 

nebo jen budou držet palce a nebudou jen litovat.

A tak se pokusím i já, protože nikdy nevíte...

Kéž by se mohly vyprázdnit všechny nemocnice a žádná máma už nikdy 

nemusela volat o pomoc pro svoje dítě...

Proto si jdu užít ty svoje miláčky a i když je to s nimi občas těžší, jsou v životě nejvíc...

Jsou moji, štastní a ZDRAVÍ.. 

Krasobruslařka asi nebudu, ale ...

                                 Nejsem zrovna sportovní typ a už vůbec ne na zimní sporty.

Představa jízdy na lyžích ve mně vyvolává vzpomínky na školní "Lyžáky", kdy jsme víc než počet sjezdů počítali počet pádů ;-) a náš instruktor naše bezkonkurenčně poslední družstvo přejmenoval po dvou dnech. Z Berušek jsme se rázem stali Chrobáci- to kvůli počtu rozepnutých starých deskových vázání a pádů, které už počítat ani nemělo cenu:-).

Vzpomínky na časy dávno minulé se mi vybavily před víkendem, kdy jsem sháněla na půdě,

kdeže máme ty staré zánovní brusle, abychom s dětmi mohli užít další možnost letošní zimy

 a to - zabruslit si venku.

A tak jsem ty svoje stařičké brusle našla, jako nové, krasobruslařské, od firmy Botas, ještě s tehdy astronomickou cenou- 200 Kčs :-)

Kdyby záleželo na mně, asi by dál na ně sedal prach, ale kvůli dětem a nakonec ze zvědavosti

i kvůli sobě. I když uplynulo let, kdy "zasáhly" naposledy a byl to tedy docela risk,

světe div se, já to dala taky ;-)

Přiznám se, že v prvních minutách jsem to chtěla vzdát, nohy mi hořely

 a hlava říkala: "bacha a už dávno ti není -náct a nemáš ani pojistku ",

ale když to zvládly ty desítky lidiček kolem...

To by bylo..a tak jsem to zvládla. Tentokrát ne jen kvůli dětem, ale hlavně kvůli sobě...

A hlavně jízdu na kole a na bruslích prý nejde zapomenout.

Naštěstí pro mě, je to vážně pravda...

I když mně spíš dnes pomohlo uvědomit si, že nic se nemá v životě vzdávat předem

 a vše se má zkusit, ne kvůli ostatním, ale hlavně kvůli sobě...

Mráz, který už nemaluje ...

Posteskla jsem si dnes ráno, když jsem míjela starou výlohu květinářství.

A tam, světe div se, uviděla jsem tu nádheru...

Dokonalý obraz, který žádný malíř, minimálně na stejném podkladě, nikdy nesvede.

Vzpomněla jsem si hned na naše okna v obývacím pokoji, když jsem byla malá.

Pokoj veliký, oken starých 50let plno, radiátor malý a bohužel i na úplně opačné straně.

Vybavily se mi staré přehozy, které jsme rolovali mezi okna, aby mráz nepomaloval i nás :-).

Dnes máme sice teploučko, přes "plasťáky" nyní dokonalý celoroční výhled, ale tuhle krásu už brzo nebude nikdo znát.

Nevím jak kdo, ale mně se po tom stýská, po obyčejném okně plném bílých stonků s květy,

 kde každý tah je jiný, jiné květy, listy, tisíce býlých krystalkových hvězdiček.

 Je mi smutno po tom, kdy šlo dýchnout a kouzlo zmizelo, aby za chvíli zas neúnavně kdosi vykreslil něco jiného...

Tak až zase někde půjdete zázrakem kolem starých oken, koukněte, jestli vám na nich mráz nenamaloval něco jedinečného, co ani v nejdražší galerii nenajdete.

A užijte si i tu pravou zimu a mráz.

Možná si i společně se mnou při pohledu na umění mrazu nebo na rtuť teploměru uvědomíte, že někdo má doma nyní všechna okna takto pomalovaná, ale dal by zase vše co má za to, kdyby mu bylo teplo jako máme my, nebo se do toho tepla mohl jako my aspoň kdykoliv vrátit...

Proto si přeju také pro všechny, aby nás zima a mráz jen bavili a nikdy neubližovali...
Fajn další zimní dny.

Když silnice mění plány ...

Patřím k lidem, kteří denně jezdí po našem nejznámějším tankodromu - dokonalé D1.

Opět napadlo asi centimetr sněhu a zase překvapení neskutečné... a to pro všechny.

Všichni celý život někam spěcháme a hlavně, většinou myslíme především jen sami na sebe :-( .

Dnes jsem si to opět ověřila v plném autobuse, který se šinul rychlostí šnečí, neb naše nejrychlejší tepna opět stála.

Zase byli všichni kolem chytráci. Že všichni strašně spěchají.
Kam tak večer?- no přece domů- ne a tam je potřeba být načas... Nejdřív za všechno mohl řidič, kudy že to jede, jakoby mohl tu silnici přeletět,že.. a pak na sypače, 
že zase usnuli, na počasí, na zimu a vůbec na všechno a všechny.  
A já myslela na ty, kteří taky spěchali a ted vše v jejich životě dostalo "stop" a je jinak...

Na ty, co jsme míjeli potom v blikající sanitce a s auty naložených na odtahu. 
Sekunda a vše je jinak... zastaveno, změněno... přála bych všem, hlavně těm věčně nespokojeným, aby takovou "stopku" nikdy nezažili... 
A těm, kteří se v takové chvíli ocitnou, aby vyvázli maximálně jen se šrámy, které jde spravit maximálně v opravně aut...

Omlouvám se za možná další spíše smutnou úvahu, ale prostě mně dnes v tom autobuse bylo moc smutno a možná i trapně za ty, kteří si stěžují a vlastně vůbec nemají důvod...krom zpoždění, které bylo nakonec zanedbatelné, se jejich život nijak nezměnil, nevykolejil...

Ale i přesto všechno, si přeju nakonec pro všechny, aby naše cesty vždy skončily 
v tom původním cíli, i třeba s menším zpožděním, ale bez "stopek" které už nikdo nikdy neopraví... 

Slibuju příště bude psaní jiné... ale dneska nemůžu jinak...

 

Tam, kde se vrací vzpomínky...

Určitě každý z nás má místo, kde se nám vrací vzpomínky, na dětství, na školní léta, na první lásky...

Stejně i já jsem dnes zašla na místo, kde jsem se vrátila v čase... na místo, které je spojeno

s prázdninami, s mým dětstvím...

Je tam ticho a klid, jen vítr ve větvích stromů
 a slyšet je jen šumění řeky...

Můj milovaný "Ketkovák", údolí řeky Oslavy...

 

 

Kéž by tak nikdy nezmizela místa, 

kam  je možno zajít kdykoliv
a vědět, že i když se spousta věcí

v životě změní a hodně vody

v řece uteče, tak možnost vrátit se

v čase, ve vzpomínkách, 

je jedna z věcí, kterou nám nikdo, nikdy, nemůže vzít ....

Perník nejen na víkend

Vyrostla jsem v době, kdy na víkend musela být doma upečená jakákoliv buchta.
 A že těch receptů máme řádný arzenál ;-) .

Tento zvyk jsem si donesla i do své domácnosti.

Ne, že by děti u nás nejedly oplatky nebo sušenky z obchodu, ale moje buchty neodmítají nikdy ;-) . Když se zeptám: "tak jakou tentokrát?" Už pár let vítězí tato.

U nás dostala jméno-Perníček Mecháček...

Proč Mecháček? Protože je tak měkký jako mech v lese :-).

Takže kdo máte rádi buchty, kdy stačí nevážit, jen dát do mísy, zamíchat, vylít na plech a upéct,
 tak to je ta pravá buchta pro vás...

Takže, jak na to? :

2hrnky hl.mouky a 1hrnek polohrubé

2hrnky mléka

1hrnek oleje

1 hrnek moučky

2 vejce

1prášek do pečiva,1prášek do perníku,1vanilkový cukr

3 lžíce kakaa, lžička skořice

3lžíce marmelády

1sáček čokoládového pudinku

Vše smíchat a péct na 180st.asi půl hodinky

Snad vám bude chutnat aspoň z poloviny jako nám.

Hezký sladký víkend i všechny další dny přeju...

Odstrojit, neodstrojit?

Tak už je to tady zase...Mám s tím každoročně problém, že s by nám to u nás měl stromeček zdobit správně jen tak krátce. Připadá mi po něm pak moc prázdno...

Celý rok se těšíme, na nejkrásnější svátky a pak šup a je zas leden.

Máte taky pocit, že to hezké, utíká tak nějak víc rychle?

Nepatříme k rodinám, kde mají nazdobeno třeba už i  začátkem adventu, říkám, že to už pak můžeme  mít jak v supermarketech, když stromečky vystřídají bazénový výprodej :-).

Jsem asi stará škola, zdobíme až na Štědrý den, proto mi to asi tak moc uteče a mám pak problém, vzdát se té krásy včas ;-).

A navíc, letos je myslím náš stromeček jeden z nej, co jsme kdy měli.

Je z české "stromečkové" školky a je vážně obřík ;-).

Vím, že je to proti tradicím, ale už je mi jasné, že to asi u nás dopadne jako vždycky, bude tedy

s námi asi až do konce ledna :-).

Už jen proto, že mi dnes přišlo líto těchto, kteří chvíli potěšili a už pryč s nimi...

A tak se aspoň malinko snažím, aby to u nás vypadalo pořád "zimně", nazdobeně, aby nám pak

 po stromečku nebylo tak smutno... :o)

A jak to máte doma vy?

Zima nebo teplo?

Já hlasuji pro oboje, ale tak jako všichni- hlavně pro tu "normální" zimu a "normální" léto :o)

Ale co je vlastně to "normální", že?
Jako kdysi? no, brala bych to...

https://www.youtube.com/watch?v=F__P3ajvbxE

Když se v zimě boříme ve sněhu a taky je i náledí, to prostě v zimě občas bývá, tak jsme nespokojení zase... 

Jakože - proč to zase padá? a kdyby už bylo raději teplo, jaro...

Když v zimě můžeme chodit ve svetru, pláčeme po mrazu...

Když jsou v létě horka, že ani k moři nemusíme, nelíbí se nám to zase...

Někdy si říkám, proč si neumíme užít toho, co právě je, bez ohledu na to, jestli je to vlastně typické pro tu danou dobu a využít a zapamatovat si právě to, že je to jiné než kdysi, vloni...

A tak jsem si řekla, že se pokusím užít každý den, protože nic se nedá opakovat...

Takže když konečně nasněžilo, ještě jsem si to šla, jako většina z nás, prostě užít,
 pro mě hlavně tak, že jsem si to musela zdokumentovat ,
Co kdyby náhodou už letos vůbec ta "pravá" zima nebyla,že... 

         



                              

                                                                      

A tak i když dnes už ta pravá- "Ladovská", už moc není, tak si zase můžeme vyzkoušet bruslení po chodnících...

Tak hlavně opatrně a užijte si to :o)