Kde se dech zastaví ...

Minule jsem vám slíbila,

že se s vámi vrátím v obrázcích na cestu slunečnou a horkou

a vezmu vás ještě na jedno místo,

kam vedly moje kroky minulou středu.

Vracím se sem pokaždé, když v sobě zase cítím ten pocit po čase,

že sem prostě musím...

Tak tomu bylo i tento den,

kdy jsem mířila nekonečnými planinami,

pod tou nejmodřejší oblohou

a stádem bílých beránků nad hlavou...

Už jen tahle cesta by asi stačila pohladit každého,

kdo si aspoň trochu všímá...

Ale mým posledním hlavním cílem bylo dojít až na kraj téhle cesty v tichu,

až tam, kde cesta končí,

kde pak jsou už jenom skály,

moje milované pokroucené krásky

a pak už jen obrovský kaňon údolí pode mnou...

Tam jsem si sedla na rozpálené skály, skoro se dotýkala zase nebe

a zase jen byla...

Zavřela jsem oči a nechala všechno kolem jenom plynout...

Tohle je to místo,

kde se mi dech skoro zastaví,

ale srdce bije hlasitě a jako nikde,

je to zvláští,

ale tady se cítím nejsvobodnější a nejšťastnější...

Vnímala jsem jen svůj dech a nekonečno kolem sebe.

Svět kolem zmizel...

Na chvilku, pro tenhle okamžik, pro mě...

A když jsem zase otevřela oči,

najednou se mi začaly kutálet po tvářích slzy...

Zvláštní pocit,

který jsem zažila snad jen dvakrát v životě...

Uvědomila jsem si,

že tohle je štěstí,

moci tady být,

tohle vidět,

být vděčná za okamžik,

za dar najít místo na světě, kde tenhle pocit můžete zažít...

  

Vím, že je spousta lidí,

kteří mě nepochopí,

kteří tohle nikdy nezažijí, nehledají

 a možná ani nedokážou takový druh štěstí pro sebe najít, ani přijmout...

Ale věřím, že je i dost takových, kteří to mají jinak,

co mě aspoň trochu chápou a mají to podobně jako já.

Vychutnat si výjimečný pocit štěstí,

co mají nadosah 

a může to být třeba i po sté pohled do údolí,

nebo možnost pohladit tyhle obrovité skalní bloky,

co hladily už stovky rukou přede mnou...

A když pak hladíte očima ten největší křemen,

který je zase jenom tady

a vedle něj na vás čeká dárek,

jste si jistí,

že jste tady prostě zase správně...

Nikdy se mi odsud nechce,

ale měla jsem ještě pár věcí stihnout,

takže nezbývalo,

než poděkovat

a sejít ještě do údolí...

 Tuhle mechovou cestu ve slunci jsem přece nemohla minout,

no kdo by tyhle zelené bochánky odolal a nepohladil?

A když už jsem myslela, že poslední moje přání mi nevyjde,

tak v tom jsem jej uviděla...

Co na tom, že byl jediný,

i když tohle údolí jich bývalo plné,

co na tom, že jsem přišla asi už v době, kdy na tyhle krásky už bylo pozdě,

zbyl tu ale jeden...

Pro mě, na úplném konci cesty,

čekal u cesty,

jako znamení,

že i tady mě vždycky budou čekat jenom samá pohlazení,

jen pokud si budu přát a dovolím to...

Že tohle údolí zpívající Oslavky pod staletými zdmi hradu,

i když i tady se mění raketovou rychlostí, 

zůstane pro mě navždycky jistotou,

že mě pohladí v kteroukoliv dobu, když budu zase potřebovat...

Že tady i to štěstí jde cítit,

ten hřejivý pocit tam hluboko,

který mi tam zůstane, vím to, navždycky...

Přeji vám ze srdce,

ať najdete místo, kde i vy budete to hluboké štěstí uvnitř cítit nějak víc, 

aniž byste je museli před tím dlouze hledat.

Protože štěstí se nikde nehledá, ani vám je nikdo nepřinese,

to musíte najít, nebo si je spíš jen uvědomit, 

je s námi pořád, máme ho totiž každý v sobě,

stačí si to jen připustit...

Vždy bude nová příležitost,

nová láska,

nové přátelství,

nová síla,

pro nový konec je vždy nový začátek...

❤