Moravské zlato ...

Když se řekne Morava,

asi každý si vybaví to stejné-

vesničky poházené mezi nekonečnými řadami vinic,

sklepy, kam se podíváš a na každém druhém kopci rozhledna,

nebo kaplička...

Tak přesně tohle všechno bylo našim plánem k vidění na poslední letní sobotu.

Takže vzhůru, tedy spíš dolů na jih,

za kopce Pálavy...

Naší první zastávkou byla příznačně Slunečná u Velkých Pavlovic.

Když jsme vystoupali po točitých schodech nahoru a uviděla jsem tuhle krásu,

zmohla jsem se jenom na jediná slova- "Ach, to je krása....",

která mě vlastně provázela celým dnešním dnem...

Když vidíte tyhle nekonečné řady

a uvědomíte si,

jak dlouho tady rostou

a kolik nikdy nekončící dřiny se skrývá v každé kuličce.
Tohle zlato Moravy, které se předává jako rodinné drahokamy mezi pokoleními... 

Je právě čas sběru,

takže kam jinam, než do jedněch z nejznámnějších sklepů, mohla vést další naše cesta...

Vítejte v republice Kraví hora, v Bořeticích...

Sluncem zalité domečky, tyhle úžasné sklepy

a všudypřítomná vůně burčáku- hotová reklama na Moravu...

A to jsem ještě nevěděla, že ty nejhezčí sklepy nás ještě čekají,

stačilo přejet do vedlejších Vrbic...

Tyhle kamenné sklepy mě ten den dostaly úplně nejvíc...

Nádhera schovaná pod zemí,
vykutané sklepy v pískovci v sedmi patrech,

unikát, který nikde jinde nenajdete...

Motala jsem se tady pořádně,
nahoru a dolů a vpravo a vlevo

a to jsem toho burčáku koštovala vážně jenom malinko...

Ale dalších cílů bylo ještě dost a dost,

takže sbohem Vrbice

a vzůru směr Kobylí...

Až nahoru nad další nekonečné řady vinic,

až nahoru po téhle zvláštní vyhlídkové cestě,

výjimečná stavba,
výjimečná možnost vystoupat,
přečíst, uvědomit si

a nahoře se rozhlédnout...

Jen těch lidí, kdyby nebylo všude jako špačků na vinici,

ale když člověk chce a počká,

je to jako by byl nad těmi nekonečnými řadami vlastně úplně sám...

Přesně jako tady,

na dalším vyhlídkovém místě, které jsem měla touhu už dávno vidět-

známý Hradištěk nad Velkými Bílovicemi...

Dokonalá kaplička,

která nedlouho stráží tuhle moravskou nádheru

a spolu s odpoledním sluncem jsem si nemohla vybrat skoro lepší dobu,

abych tady stála...

Slunce ale spěchalo

a tak my jsme museli rychle s ním,

byl před námi můj poslední cíl, kde musíte vystihnout hlavně pravý čas-

takže směr Dyje

a výjimečné místo,

kde léto právě teď přenechává vládu podzimu...

Pohledem na tuhle výjimečnou krásu mi už zbývalo jen poděkovat:

Takže díky Moravěnko,

žes mi v jednom sobotním dni dokázala ukázat tolïk krásy,

díky Slunce, že jsi nám na tu cestu pořádně posvítilo

a díky léto,

žes bylo tak dokonalé

a umožnilo mi vidět zase tolik krásným míst...

A tak vítej podzime,

prosím, buď stejně dokonalý,

jako odcházející léto,

ať máme všichni zase na co vzpomínat...

Život je sérií tisíců malých zázraků,

stačí si jich jenom všimnout...

❤