Velká skála v podzimním slunci ...

Když jsem se rozhodovala,

co s dvěma hodinami odpoledního volna před dlouhým víkendem v práci
a dlouhou cestou za moře, 

zase mi pomohla intuice...

Tak jsme vyjeli tam, kde já byla naposledy vloni začátkem listopadu,

kdy mi na záda mrholilo a ruce mně přimrzaly k foťáku.

Věděla jsem, že i když jsem si vybrala místo,

kde bych potřebovala a chtěla být hodiny,

dnes mi bude stačit tam hlavně být, jindy, zase, tentokrát ne sama...

Letos jsem věděla, že bude všechno jinak, jen jediná jistota bude Slunce,

co mi dodává ztracenou energii spolehlivě v těchto výjimečných podzimních dnech.
Vybrala jsem nevědomky co nejkratší cestu, snad proto,
abych byla prostě na tom správném místě včas.

Musela jsem se usmívat, když jsem slyšela, že držet se mnou krok je těžké,

že skoro běžím, ale jen já věděla proč...

Protože jsem prostě musela stihnout Slunce...

Slunce, co mi pomohlo vidět z tohoto dokonalého místa na skále všechno,

co dělá tohle místo pro mě asi tím nejkrásnějším na světě....



Podzimní slunce, co se opíralo do protějšího kopce plného zlatých dubů,

kdy každý strom má svůj smysl v tomto dokonalém podzimním obraze...






Slunce, co osvěcuje údolí milovaného Ketkováku, které jsem po letech znovu objevila

a našla jsem tu jistotu, že být tady, i když na chvilku,

mi spolehlivě rozpustí všechny chmury a srovná myšlenky,

že tady je to místo, které je pro mě nejvíc...

Slunce, co osvětlí klikatou cestu v údolí,

cestu kolem milované řeky Oslavky, co bohužel vlivem podstavu vody nehučí,

ale pořád se tady vine jako had a mně prostě stačí, že vím, že tam hluboko teče dál...

Slunce, co zvýrazní střechy jediné stavby pod skálou,

mlýnu, co už roky neklape,

ale je tu snad odnepaměti a je prvním záchytným bodem při sestupu do údolí...

Ale hlavně jsem po třiceti letech viděla zase světlo zapadajícího slunce
na posledních zdech hradu Levnova,

dominantou údolí, který tu stojí stovky let,

jako tichý strážce údolí...

Slunce, co naštěstí mi zahnalo i splín z odcházejících borovic všude kolem
a osvítilo dokonalé skály a největší křemen, co je jenom tady,
dnes místo srdce na cestě...

Všechnu tuhle krásu jsem stihla,

v pouhých dvou hodinách času,

kdy spousta lidí seděla doma, možná se nudila u televize,

nebo běhala po nákupech.

Sluníčko se pomalu chystalo spát a já tou dobou pomalu scházela v tichu,

klikatou lesní cestou plnou zlatých dubů dolů do údolí,
a přehrávala si obrazy tohoto jedinečného podzimního představení...

A děkovala, že jsem tohle stihla zase na minutu přesně, všechno...

Slunce zmizelo přesně v okamžiku, 

kdy jsem se vracela zpět k autu spokojená a šťastná, 

že jsem vybrala místo, kde jsem měla zase ten den určitě být,

že jsem měla možnost dokonalou krásu jednoho podzimního odpoledne zažít,

přesně dnes, v tyto hodiny...

A dnes ještě jako bonus písnička za záchranu tohoto údolí
a Roman z Kamelotu, co seděl na Velké skále, stejně jako já ...

Není pravda, že máme málo času,

pravda je, že ho většinu jen zbytečně promarníme...

❤