Za vřesem nad Jihlavku ...

Tak jsem zase včera po delší době vyjela,

zase sama, zase do ticha.

Můj plán byl jasný- přála jsem si jen vidět vřesy na skalách,

jít trasou, co nikdy a využít dokonalého slunečného zářijového dne beze zbytku....

Začínala jsem zase cestu přes vyprahlé stepi, tak co už vícekrát...

Letošní výjimečně pekelné léto si vybralo daň i tady,

vysušené planiny se budou vzpamatovávat ještě asi dlouho.

 Bohužel veliké množství borovic už to asi nezvládnou...

Hned na začátek, snad abych se usmála a nepřemýšlela nad tím, 

co možná tady zmizí, objevil se hned u mě jeden výjimečný parťák hubený, 

fešák, nebo spíše fešanda, jen s nevalnou pověstí- Kudlanka...

A to jsem ještě nevěděla, že po cestě potkám kamarádů spoustu,

určitě aby mě potěšili nebo abych věděla, že to tady přes horké léto nevzdali.

Čekala mě ale jinak cesta v tichu, tedy pokud nepočítám duby...

Už jste někdy poslouchali, jaký rámus vydávají žaludy, co po desítkách padají v lese?

Zvláštní, že i na tenhle zvuk jsem si musela počkat takových let,

abych si ho uvědomila...

A pak už mě cesta vyvedla na první slunečnou plošinu,

pode mnou desítky metrů rozeklaných skal a šumící Jihlavka, co se tady klikatí...

A já tam zase stála, pak seděla a nevěděla jestli fotit

nebo jen zapisovat ten dokonalý obraz do sebe...

To jsem netušila, že takových skalnatých palouků potkám ještě moc,

že obrazy budou zase jiné, všechny dokonalé, žádný hezčí...

Dívejte se se mnou a snad i to ticho uslyšíte

a možná i sluncem sálající skály ucítíte....

A taky vřes, ten co jsem za ním šla, tu byl,

jen bohužel i tady si slunce vybralo svoji daň a usušilo vše, co mohlo...

Ale pro mě dokonalé spojení kamenů a těchto poslů podzimu zůstalo i tak.

Cestou mě ještě v lese pozdravila srnka, postála kousek ode mě,

podívala se na mě, jako by mě chtěla pozdravit.

Když jsem ale zapřemýšlela, jestli mně počká, než si ji vyfotím, 

rozhodla za mě, že ji vyfocenou budu mít pro sebe, ale v hlavě a byla pryč...

Takže zbyly jen ještěrky a taky kobylky,

co jich byla po cestě jako doprovod celá řádka...

Taky srdce, co jsem jich ze začátku viděla snad nejvíc, ze všech mých toulání

Ale tentokrát jsem je ani nesbírala, ani nefotila, až na dvě,

co jedno bylo přímo na cestě vklíněné a říkalo si o to

a jedno, co bylo tak veliké, navíc jen tak u cesty leželo ,

že jsem si je aspoň na památku musela zvěčnit, protože stejné už doma mám...

Poslední zastávka na skalách

a pak už cestou jako pro kamzíky, klikatě dolů, pozdravit zase řeku...

Od poslední návštěvy jsem měla radost,

že pomohly aspoň maličko deště na konci srpna

a voda v řece zakryla alespoň většinu kamenů a dokonce bylo slyšet splav,

tedy aspoň malinko...

Ještě naposledy smočit nohy, popovídat se zelenou ještěrkou, co měla stejný nápad s vodou jako já

a poděkovat jako vždycky- 

že jsem došla v pořádku tam, kam jsem chtěla,

viděla víc, než jsem si dokázala vysnít

a s vděčností zase tam někde hluboko,

že jsem mohla vidět, zažít a uchovat tuhle přírodní krásu...

Hezké chvíle a zážitky jsou nejlepším lékem na všechno,

jen si musíte pro ně zajít jinam než do lékárny ...

❤